Osmašedesátiletá Texasanka napsala na sedmdesát knih, Kouřová clona nebo Francouzské hedvábí se dočkaly i televizní verze.
Kariéru jste započala psaním romantických knih, mysteriózní prvek se dostavil později. Přestaly vám milostné zápletky stačit?
Trochu ano. Bylo to kreativní rozhodnutí stejně jako obchodní. Napsala jsem jich tolik a vyčerpala se. Chtěla jsem zabrousit do jiného světa a rozhodně toho nelituji.
S počtem děl se člověk jen těžko vyvaruje opakování. Vy však máte řadu pravidel, která si vepisujete do každé nové knihy.
Řídím se prvky, které by v mé knize neměly chybět. Snažím se držet hrdinu a hrdinku v jednom prostoru. Musí vždy vymyslet, jak spolu vydrží plni přitažlivosti a vypětí. Samozřejmě je jejich vztah určitým způsobem nežádoucí. Kdyby nebyl, nemáte příběh. To jsou znaky, jež dodávají punc Sandry Brownové.
V éře Padesáti odstínů se čtenářkám kapitolu za kapitolou dostává vášně a postelových scén. Vy si je vychutnáváte až v závěru.
V knize Friction, která právě ve Spojených státech vyšla, je změna. Postelovou scénu jsem výjimečně zařadila již na počátek románu. Čtenáři však neposkytnu detaily. Postavy si totiž onu scénu detailně prožijí později v knize.
Pocházíte z Texasu, vnímáte vliv jižanské kultury?
Stoprocentně. Jsem Texasanka a s manželem jsme strávili spoustu času v Louisianě, nejhlubším Jihu. Po literární stránce je zde vše intenzivnější. Hrdinové jsou ti nejodvážnější, padouchové ti nejpodlejší.
Přijela jste při příležitosti vydání knihy Reportér, která čerpá z vaší návštěvy Afghánistánu.
Během doby strávené v Afghánistánu jsem si uvědomila, že do války nejsou zataženi pouze vojáci. Dopad pociťují sestry, rozvážeči jídla, novináři. Hrozí jim zcela stejné riziko. Ve Státech máme organizaci, která za vojáky posílá umělce včetně zpěvačky Beyoncé. Jednou oslovili i spisovatele. Rozhodně nešlo o přepychovou dovolenou: bydleli jsme v kasárnách, nosili třicetikilovou bagáž, létali vrtulníky. Velitel na nás ječel, ať pohneme zadky, s vojáky jsme se bavili o basketbalu. Uvědomujete si, do jaké míry se obětují. Nejdojemnější konverzaci jsem vedla s kaplanem, jenž nosil seznam vojáků, které vyprovodil.
To zní velmi proválečně a vlastenecky. Nepřistihla jste se, že do podobného rozpoložení sklouzáváte i při psaní Reportéra?
Snažila jsem se knihu udržet ve zcela apolitické rovině. Tak totiž vypadala i naše návštěva, jímavost setkání s tím neměla nic společného.
Kritici často vaši tvorbu řadí mezi brakovou.
Nikdy jsem si nepředsevzala, že se budu věnovat vysoké, klasické literatuře. Píšu knihy, které si lidé berou na dovolenou, na pláž, do vany. Nechci, aby se mými romány museli prokousávat. Kolečko od kávy či skvrna od opalovacího krému mě na knize potěší více než její čestné místo na akademické poličce.
Se žánrem milostných románů si mnozí spojují zástupy žen středního věku. Jak jste na tom s mužskými čtenáři?
Mám jich spousty! Je mezi nimi i mnoho vojáků. Muži se ke mně dostali především díky kriminálnímu prvku, který jsem začala do svých knih vkládat. Potají se jim líbí i ta romantika, ale to oni nepřiznají.
