Kniha se jmenuje „Nohavica a naše malá válka“ a jedná se vlastně o historickou monografii, která si všímá zejména písničkářova působení v 80. letech 20. století – a také jeho spolupráce se Státní bezpečností.
Podle historika Houdy se Nohavicovy vztahy se Státní bezpečností v dnešním postkomunistickém diskurzu transformovaly do podivného surrealistického příběhu. On je středem pozornosti a jednotlivé hašteřivé hlasy se mezi sebou utkávají do té míry, že odkazy k nějaké fakticitě ztrácejí smysl.“
Práskač a udavač?
Z dostupných dokumentů o spolupráci se podle něj dá dovodit snad jen jediná závažná situace. „Jaromír Nohavica tehdy StB informoval o tom, že podepíše jakousi petici a že mu tuto petici nabídla nějaká osoba, kterou konkrétně jmenuje. Dané osobě se nakonec nic nestalo, ale tato informace sama o sobě mohla vést k tomu, že by se jí něco stát mohlo.“
„Další věcí je to, že Nohavica nebyl sám, kdo chodil na schůzky s řídícím důstojníkem. Chodil za ním z pozice agenta v té době i Nohavicův blízký přítel. A dnes je velmi obtížné rekonstruovat, odkud řídící důstojník tu kterou informaci měl,“ dodává historik.
Podle něj Nohavica spolupracoval se Státní bezpečností v letech 1986-1989. S řídícími důstojníky se setkal více než dvacetkrát. „Ale rád bych se vyhnul slovům, zda byl nebo nebyl práskač a udavač. To nedokážu posoudit.“
Kniha si všímá také toho, jak se vlastně Jaromír Nohavica v 80. letech prosadil: bez vystoupení v televizi i bez písniček v rádiu nebo bez nějaké velké a kritiky respektované dlouhohrající desky.
Oblíbenější než Michal David
„V té době existovaly různé typy kanálů. Byly různé kluby – vysokoškolské, svazácké a podobně – a tam chodili mladí lidé. Ale Nohavica se nestal hvězdou ze dne na den,“ tvrdí historik.
„Často se říká, že vystoupil v Porubě a zrodila se hvězda. Ale tak jednoduché to nebylo,“ vysvětluje Houda. „Podstatné je to, že v letech 1982 a 1983 Nohavica po republice objížděl místní kluby a tím si postupně získával obrovskou fanouškovskou základnu. Navzdory tomu, že mu nevyšla deska, navzdory tomu, že nebyl v rozhlase a v televizi.“
V rámci folku byl Nohavica podle Houdy výjimečnou postavou. „Byl v první desítce Zlatého slavíka, a tak měl jistý vliv. A systém s ním musel počítat víc než s jinými. Nohavica byl prostě větší problém než jiní písničkáři, kteří byli méně známí. Takže i ten systém stál více o to, aby s Nohavicou vedl nějaký dialog.“
„Pro ně by bylo nepříjemné delegitimizovat někoho, kdo ve Zlatém slavíkovi porazil Michala Davida,“ konstatuje historik. Podle něj se proto někteří funkcionáři či jeden z redaktorů Rudého práva snažili Nohavicu legitimizovat.
Takovým politikem byl například Miroslav Šlouf, v éře normalizace funkcionář Socialistického svazu mládeže a po pádu železné opony blízký spolupracovník Miloše Zemana. „Právě on se snažil přesvědčit okresní tajemníky KSČ o tom, že by bylo záhodno Nohavicu legitimizovat, protože přichází perestrojka.“
Vrátit medaili od Putina?
„Na druhé straně byli lidé na jiných patrech moci, třeba krajští tajemníci, někteří okresní tajemníci, šéfové odborů kultury, kteří měli opačný názor. Moc o písničkáři vedla dialog a výslednicí jejího rozhodnutí bylo to, že s Nohavicou navazovala nějaké styky,“ míní Houda s tím, že i proto písničkáře nakonec kontaktovala Státní bezpečnost.
Jedna z kapitol Houdovy knihy se věnuje také jeho současným postojům, které vyvolávají rozporuplné reakce části veřejnosti. Měl například přijmout ocenění z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina? A neměl by Putinovu medaili po ruské agresi na Ukrajině vrátit? Neměl mnohem zásadněji odsoudit ruskou invazi?
„Žijeme v rozdělené společnosti. A jako bychom se všichni museli k někomu nebo něčemu přiklonit. Seš správnej? Nebo seš zlej? A tohle Nohavica nedokáže. V tomhle smyslu je třeba hledat pochopení pro jeho neschopnost se s něčím identifikovat a pro jeho hledání něčeho svébytného,“ vysvětluje Přemysl Houda.
Jak to bylo s Nohavicovým vystupováním na folkových festivalech v 80. letech, včetně legendární Porty? Jaké měl vztahy i s dalšími komunistickými pohlaváry, například s Vasilem Mohoritou? Jak moc se při psaní knihy písničkář otevřel? A čelí Nohavica v současné době cenzuře? I na to odpovídal historik a spisovatel Přemysl Houda v Rozstřelu.
