Amerického spisovatele Donalda Barthelmeho (1931-1989) kdysi kritik Jacob Appel nazval nejvlivnějším nečteným spisovatelem v dějinách Spojených států, daleko od pravdy by nezůstal ani dnes.
Zatímco akademických studií o Barthelmeho díle utěšeně přibývá, běžní čtenáři pro jeho bizarní vize, absurdní situace, snovou logiku a nespoutanou hru s jazykem příliš pochopení nejeví. A literární vzdělanci sáhnou spíš po povídkách, které nakladatelství Argo před jedenácti lety představilo výborem, nazvaným Padesát povídek.
Barthelme však napsal - pravda, metodou fragmentů - i čtyři romány, z nichž právě Mrtvý otec skvěle poslouží jako klíč: nejen k samotnému spisovateli, ale k postmoderně vůbec.
Otec, Bůh, nebo Freud?
Barthelmův náročný otec - profesor architektury, s nímž rebelující syn vášnivě debatoval o literatuře, totiž postmodernu a dekonstrukci zcela odmítal, třebaže sám zastupoval avantgardu: ve 30. letech byl v Texasu až jakási anomálie, jelikož pro svou rodinu postavil na prérii dům připomínající brněnskou vilu Tugendhat, který vybavil modernistickými obrazy a beletrií. Tu pak mladý Donald doslova hltal - a jak později přiznal, rozhodující pro jeho další vývoj byl Samuel Beckett, podle názoru mnohých vrcholný modernista.
A konečně Mrtvého otce lze číst též jako vše podrývající parafrázi na bytostně modernistický Faulknerův tragikomický epos Když jsem umírala.
Děj Mrtvého otce se opírá o náležitě zparodovaný motiv hrdinské cesty: cílem potomka totiž je pohřbít obří patriarchovo tělo, které je však stále živé a mluví. Vyjdeme-li tu z Freuda, kterého Barthelme určitě dobře znal, svérázně se tak zachycuje rozporuplný vztah mezi otcem a synem, oscilující mezi vděkem a vzdorem a přerůstající v podvědomé sny o oidipovské otcovraždě.
Ovšem interpretací se nabízí mnohem víc. Mrtvý Otec může klidně být Mrtvý Bůh, neboť "Vše-Otec je souhrnem všech mrtvých Otců dohromady", mrtvý román v klasickém slova smyslu nebo mrtvá západní civilizace s pojmy jako morálka, pravda či povinnost.
Penisy jako velcí slimáci
Nic z toho však neberte smrtelně vážně. Zatímco otec je oděný ve zlatém hávu, prim hrající syn Thomas v šaškovské čepici a oranžových kamaších; a hledané Rouno má patrně jeho milenka Julie pod sukní. Zesměšnění samozřejmě neujdou ani pro psychoanalýzu zásadní penisy otců, které v pozici pohov vypadají "jako houby nebo možná velcí slimáci", ani falus obecně: "Nikdy by se neměl používat jako váleček na nudle."
Co do vypravěčských technik působí Mrtvý otec skoro staticky: časté jsou infinitivy a jmenné fráze ("budování plánu, vrženo kostkami"), zatímco slovesa zůstala omezená na minimum. Místy jazyk úplně ztrácí komunikativní funkci. Třeba když Mrtvý Otec pronese naprosto nesmyslnou řeč a na otázku, o čem to bylo, odpoví, že o tom, že měl proslov. Nebo když ve své poslední vůli používá nesrozumitelně šroubovaný právní jazyk.
Navíc se zdá, že ať už kdokoli pronese cokoli, jedna z žen vždy opáčí, že už o tom četla, přičemž moment opakování nejlépe ilustruje do románu vložená Příručka pro syny (přeložená z angličtiny do angličtiny Petrem Drndabrndou, který ji Thomasovi a Julii věnuje jako dar). Stejně jako román má i ona třiadvacet kapitol, dotýká se v podstatě stejných témat a existovat může taky samostatně - původně vyšla v časopise New Yorker a přetištěná byla kupříkladu v prestižní Nortonově antologii.
Překladatel se musel vyrovnat s nesčetnými slovními hříčkami: od sexuálních narážek typu pech - pich přes freudovský sen koktala o "vraždidění" až po výrazy jako "netyvoleuvěřitelný" a "netyvolepředstavitelný", jimiž se komentuje jeden z příběhů Mrtvého Otce.
Podobnými obraty by se však dala zhodnotit celá kniha, v níž kromě předností vynikly i meze postmoderny: zkuste si vyškrtnout libovolnou repliku, pasáž nebo rovnou kapitolu - a poměrně dlouhému textu z recyklovaných fragmentů se nestane vůbec nic.
Donald Barthelme: Mrtvý otecArgo, 2010, 174 stran, 228 korun
Hodnocení: 70 %
