Jméno Josef Urban si spojuji s urputnou až fanatickou snahou vyvracet nyní, vskutku "po sezoně", dávno prokázané výhrady proti pravosti údajně staročeských památek, tradičně nazývaných Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Ve svém nakladatelství Neklan vydává Josef Urban dosti bizarní obranářské publikace. A že by teď pronikl do Arga, podniku, který si vybudoval dobrou značku? Ale ne, kniha Poslední tečka za Rukopisy (Nová literatura faktu), oděná do líbezného přebalu Jindřicha Ulricha, má s nepoučitelným zastáncem pravosti RKZ shodné jen jméno autora, což je navíc ještě pseudonym. Kdo se za ním skrývá, vyčte si bystrý čtenář z knížky sám.
Je to příjemná, zábavná četba, ze všeho nejvíc znamenitá parodie literatury faktu, především stylu Miroslava Ivanova. Dramatizování situací zcela banálních, udržování čtenáře v napětí všemi prostředky, vědecká hantýrka, předstírání vlastní důležitosti a převratnosti sebenepatrnějších objevů - to vše je tu skvěle karikováno. Například: "Zatelefonoval jsem do ústavu (pro českou literaturu) a po čtvrt hodině škemrání a vyhrožování si vynutil dvě mimořádné propustky do oddělení Hankovy pozůstalosti; jednu pro sebe a druhou pro Marii. Bude nás opravňovat k návštěvám delším, než je běžně povolovaných šedesát minut, a navíc budeme moci přijít mimo úřední hodiny. Návštěvní režim vyvolených. Jen vynášet materiály mimo oddělení nebudeme smět, ostatně jako každý smrtelník, mezi něž se v tomto jediném výjimečném případě řadí i ministr kultury, rektor univerzity, děkan filozofické fakulty a páni ředitelé institutu, muzea a památníku. Taková propustka do uzavřeného a střeženého objektu, to není žádná samozřejmost, nemyslete si." Atd.
Autor se při psaní musel báječně bavit. Ale bavit se bude i čtenář, jen co prokoukne tuto hru. Perzifláž jednoho literárního žánru je totiž postavena na schopnosti bravurně mystifikovat. Tak například "Moje žena Božena Němcová", údajné vyznání Josefa Němce, napsané prý v den spisovatelčina pohřbu, je už předem jemně shozeno ("autorství sice někteří odborníci zpochybňují, ale co na tom záleží?"), jenže jazykové a slohové prostředky jsou natolik odpovídající, reálie natolik věrohodné, že čtenář sugestivnosti poměrně dlouhého textu místy až podléhá - třeba v místech, kde je líčen pohřeb Havlíčka Borovského. Rafinovaný autor ani nehne brvou, když říká: "Pražáci a Podskalští se udobřili, udělali za vozem špalír a doprovodili jej na Slavín spolu." Ovšemže byl Havlíček pochován na Olšanech, což autor zajisté dobře ví. Ale záměrný omyl místopisný mu nestačí, Vyšehrad je mu málo, ještě si anachronicky přidá Slavín. A takových drobností je v knize dost, vlastně je to soustava pastiček narafičených na čtenářovu pozornost a paměť. Nápaditou a vtipnou pointu (tedy: kdo je skutečným autorem Rukopisů) ovšem neprozradíme, ať si ji čtenář vychutná sám.
"Josef Urban" svoji ideu zpracoval znamenitě, pohrál si s námětem a nakonec i se čtenářem. Ani si nevzpomenu, kdy naposled jsem nějakou novinku české literatury (ke všemu prvotinu!) četl s takovým potěšením.
Josef Urban: Poslední tečka za Rukopisy (Nová literatura faktu). Argo, Praha 1998. 210 stran, náklad 1500 výtisků, cena 189 korun.
11. listopadu 1998
