Plíživé vzpomínky na to, kudy lítal Olympic

S knížkami o nejslavnější české rockové skupině to není jednoduché. V první (Čtyři hrají rock, 1984) kritik Jaromír Tůma pod tlakem normalizace potlačil úlohu exulanta Pavla Chrastiny, textaře a baskytaristy. Chrastina se pak po převratu příliš soustředil na to, aby sám křivdu napravil (Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu, 1994).

Rockový publicista Petr Korál nás teď se spoluautorem Oldřichem Zámostným sice v předmluvě ujišťuje, že jejich knížka k letošním čtyřicátinám skupiny „není myšlena jako nekritická oslava“, ale těžko se ubránit podezření ze „střetu zájmů“: kniha, kterou napsali za Jandovy vydavatelské peníze, je totiž především o něm. Přesněji: o Jandově hudbě.

Takřka výhradní skladatel, sólový zpěvák a vlastně majitel Olympiku naštěstí není sebevzhlíživým božstvem. V rozhovoru, který zabírá čtvrtinu textu, přiznává, že někdy i on „skládal debilní písničky“. Svůj zpěv oceňuje věcně: „...můj hlas je basbaryton, ale zpívám baryton... a ještě poměrně exaltovaně a nahlas. Tím pádem přepínám hlasivky celý život.“ A konstatuje, že Olympic „nikdy neměl takovou sestavu, aby mohl mít opravdu pěkné vícehlasé sbory“.

Petr Korál & Oldřich Zámostný:
Vzpomínky plíživé aneb Jasná zpráva o Olympiku

BEST I. A., Praha 2002

210 stran, náklad neuveden

Doporučená cena 299 Kč

Když řeč přejde na politiku, Janda si neuvědomuje, proč se o Olympiku někdy mluvilo jako o vládní kapele (Korál nezaznamenal, že máničky říkaly „federální bigbít ministerstva vnitra“), a jakoby na obhajobu, nicméně věrohodně, dává k lepšímu situace, kdy na něj řval opilý vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ nebo neurotický ředitel Supraphonu. Ve chvíli, kdy Janda vzpomíná, jak marně obíhal muzikanty s peticí za Havlovo propuštění z vězení, se ho však Korál mohl zeptat na antichartu, která Havla a jiné chartisty do vězení popostrčila. Možná, že Korálovi k ještě objektivnějšímu pohledu na Olympic více než odvaha chyběl čas. Knihu bylo zjevně potřeba pokřtít (a prodávat) s březnovou premiérou olympického retromuzikálu.

Z kratších rozhovorů se současnými členy skupiny vynikají přesné postřehy baskytaristy Milana Brouma, zato citelně chybí charakteristika klávesové hry Jiřího Valenty. Pohodlný pokus položit pamětníkům starších dob Olympiku deset stejných otázek končí značnou informační nouzí: mnozí Korálovi oprávněně doporučují, ať si příslušná fakta najde v encyklopediích. Vedle banalit se v odpovědích objevují i zárodky hlubších vztahů (Kleinova lítost, Kaplanův odpor k Jandovi). Pozoruhodný je nadhled, který mají Bobek, Sedláček a dalších nad svým amerikanofilstvím, a obdiv k práci jejich „liverpoolského“ antipoda Jandy.

Korál se jako editor drží hodně stranou, čtenář si musí z mozaiky protichůdných výpovědí vybrat i datum vzniku Olympiku. Kdo nezažil 60. léta v Praze, nic se nedozví o výborném scénáři Jiřího Štaidla v pásmu Ondráš podotýká, které kariéru skupiny nastartovalo. Štaidl není ani mezi 385 jmény, jimž Olympic děkuje; podobně jako Ota Petřina, který přitom pro album Jedeme, jedeme aranžoval pět písní. Klávesistu Mirka Berku líčí kniha matněji než televizní dokument Nevyjasněná úmrtí i Jandovy dřívější časopisecké rozhovory.

Úhrnem jsou Vzpomínky plíživé méně přehledné i objektivní než kniha Tůmova nebo předloňský titul Honzy Dědka o Lucii, možná však čtivější.

Obal Knihy Vzpomínky plíživé aneb Jasná zpráva o Olympiku.