Autorčin další titul - vyšel tento týden pod názvem Přes matný sklo - má tak zajištěnu pozornost už " samo sebou".
Nadto druhá kniha, a to nás zajímá především, téměř vždy podává více informací o tvůrčí potenci. Kontury autorského profilu se konkretizují. Kam tedy směřuje Petra Hůlová?
Monology, monology
Navazování na prvotinu je patrné už ve formě. Připomeňme si: román Paměť mojí babičce je zkomponován z monologů pěti mongolských žen. O vyobrazení řídce osídlené asijské země, jejíž jazyk Hůlová na pražské filozofické fakultě studovala, však v podstatě nešlo; ostatně mongolisté nacházeli v románu důkazy, že autorka to s věrností tamějším reáliím věru nepřeháněla.
Hůlová složila pětihlas, v němž čtyři generace žen vypovídají o svých navzájem se potkávajících osudech. Stylisticky vypravěčky nejsou odlišeny, všechny " jedou" v hovorovém, jakémsi skoropražském výrazivu prošpikovaném mongolskými termíny, z nichž některé jsou vysvětleny, jiné ne.
Rozdílnost postav je dána výhradně osobním příběhem; některé jsou spjaty s venkovem, s rytmem diktovaným přírodním koloběhem a tradicemi, jiné ženy bloudí v civilizačně rozpolcené i rozvrácené metropoli.
Utěšený čtenářský zájem o tento námětově zdánlivě tak "odtažitý" text si patrně lze vyložit nepopiratelnou schopností autorky sugestivně vyprávět - díky tomu odstranila civilizační překážky ve vnímání.
Hůlová v Paměti mojí babičce možná rovněž rozechvěla " všudeplatný" ženský nerv - na to by však lépe odpověděly ženské hodnotitelky.
Román Přes matný sklo pro změnu obsahuje dva monology. Jeden vede Ondřej, muž těsně před třicítkou, kterému se rozpadlo manželství s Marií; mají spolu syna Jakuba.
Druhý monolog, který je vložen mezi dvě rozsahově kratší zpovědi Ondřeje, souká ze sebe jeho matka, věkově nedlouho před důchodem. Oba svoji samomluvu vedou v současnosti, ve městě, jehož předobrazem je velmi pravděpodobně Praha.
Jisté tu není nic: reálie jsou nahlíženy "přes matný sklo" a politické souvislosti pouze tušíme za sklem zcela neprůhledným.
Jde o monology vedené vysloveně po intimní rovině, o prózu komorní. Obě figury se zpovídají v totožné hovorové češtině, vyprávění znovu zasahuje čtyři generace - od malého Jakuba po Ondřejovu babičku.
Lidé pod poklopem
Ústřední kategorií prózy Přes matný sklo je čas - respektive jeho subjektivní, niterné, přímo fyzické vnímání. Ondřej i matka si na sobě samých i navzájem všímají procesu stárnutí a odcházení sil.
Nacházejí se ve stadiu, kdy čas pro ně není možnost, natož dar, nýbrž už hlavně prokletí, zátěž, balík, který je třeba nějak a někam přemístit, spotřebovat, ošálit.
Pozorovací a vciťovací talent mladé autorky je znovu obdivuhodný. Kolik běžných situací umí evokovat tak, že si čtenář naléhavě připomene, že způsob právě jejich prožívaní určuje kvalitu existence!
Kolik výstižných formulací! ("Pitím si reguluju čas. Většinou chci, aby co nejrychlejc protek. Šplouchnul naráz jako voda, když se chrstne sklenici." " On jak kdyby sešel přes noc, a najednou tak dohnal matku, která stárla, jak vadnou ve vázách květiny.")
V psaní Petry Hůlové je až něco neuvěřitelného: jak ve svém věku umí jít" do figur" o generaci o dvě starších, než je ona sama! Zná lidi.
Ale právě v této schopnosti, v tomto obdarování nachází se i nástraha druhé autorčiny knihy, ostatně patrná už v předloňské prvotině. Není tahle bilance promarněných životních příležitostí a sebeobelhávání se bezpečně "věčná"?
Není nadmíru "zbiologičtěná" tahle dvojzpověď o neschopnosti koncentrovat se a vzepřít se, jejímž jedním projevem bylo matčino otročení rodinnému provozu a druhým projevem jsou Ondřejovy neustálé a vždy rychle vyvanulé přísliby, co všechno dokáže?
Není tahle kniha nakonec až moc obligátní? Vždyť co je v ní " naše" ? Kde je nějaká specifická zkušenost, ukotvení do "tady a teď"?
Kromě několika detailů (např. Ondřej nyní nikde nepracuje, za což by za vlády komunistů byl trestně popotahován) by román Přes matný sklo docela zapadl třeba do produkce, kterou v 60. letech vydával Československý spisovatel v edicích Žatva či Život kolem nás.
Hůlová umí dělat literaturu, umí zaujmout. Můžete namítnout, že je to tak úplně v pořádku a stačí to. To je věc názoru: podle mě člověk je mnohem těsněji a bolestněji vrostlý do společnosti, i když je obestoupen zdmi svého příbytku tak důkladně, jako Ondřej či jeho matka.
Jenže Hůlová postavy od těchto vazeb neúměrnou měrou odřezává. Pracuje s bravurou nadmíru slibné laboratorní výzkumnice. Člověk však není zvířátko, i když se třeba tak chová.
