Publikace, kterou Olga Matušková vydala sama, kralovala žebříčku hned první týden, druhý ji předstihl jen Jo Nesbo s Levhartem. "Je to Waldou a jeho neustálou přítomností mezi námi," míní Matušková. Její manžel zemřel v roce 2009, rok předtím jí začal diktovat své paměti. Dva roky po jeho smrti nedokázala na zárodek knihy sáhnout. "Pak mi došlo, že nemůžu nechat uvězněno v počítači, co mi Walda s takovým odhodláním nadiktoval," tvrdí nyní.
Bylo jí patnáct let, když její bratr zvučil Matuškův koncert v Liberci a ona, nadšená milovnice zvířat, provedla zpěváka tamní zoo. Už tehdy se Matuška jejímu bratrovi přiznal, že se mu Olga líbí a že si na ni počká. Rituál se každý rok opakoval: kdykoli byl Waldemar v Liberci, vydal se s Olgou do zoo. První skutečné rande přišlo až roku 1967, kdy už se i ona živila muzikou. Matuška byl však zadaný a trvalo, než se utajovaný vztah naplnil. Právě v tomto ohledu může být kniha kontroverzní - Matuška ji chtěl napsat i jako reakci na dřívější bulvární zprávy o jejich předmanželském životě.
Jaké bylo vzpomínat na úplné začátky? "Bála jsem se, abych tím moc neobtěžovala. Zároveň mi připadalo, že se to nedá vynechat, jinak nikdo nemůže pochopit naše soužití. Je to poprvé, co jsem sáhla do soukromí trochu víc," přiznává Matušková. Psaní jí prý přinášelo bolest i úlevu. "Ale časem jako bych Waldu měla vedle sebe. To byly chvíle, kdy jsem psala třeba do šesti do rána.
Velkou oporou mi byl taky náš syn, bez něj by kniha nebyla rodinným dílem."
Jeden výtisk má Matušková doma v Americe na stolku v obýváku. "Často se přistihnu, jak se ujišťuju pohledem, že jsme to dokázali. Bez Waldy už není nic tak jednoduché jako celých čtyřicet let po jeho boku."
