Kalendář ukazuje rok 1919 a mladičká Mathilda dostává zdrcující zprávu, její milý už se z války nevrátí. Snad by se s tímto osudem vyrovnala, kdyby však nenavštívila starého veterána a ten ji sdělil tajemství, které mělo být raději zapomenuto.
Pět vojáků odsoudil vojenský soud k trestu smrti za úmyslné sebezmrzačení. Jenže místo postavení ke zdi na ně čekala mnohem krutější smrt. Na frontě byli vhozeni do země nikoho, do prostoru, který nepatřil žádné z bojujících stran, a poté byli ponecháni napospas válečné vřavě. Že by někdo přežil, je téměř vyloučeno.
A zde nastupuje Mathildin příběh, za každou cenu chce zjistit, co přesně se daného mrazivého lednového dne stalo. Pozvolna rozplétá osudy pěti odsouzenců, pátrá po lidech, kteří jí pomohou najít odpověď na tento zapeklitý příběh.
Jenže právě toto pátrání dělá z Příliš dlouhých zásnub neskutečně dlouhé čtení. Vyprávění postrádá švih, po úvodní svěžesti přijde zdlouhavost a vláčnost. Kniha připomíná spíše hodně špatnou milenku či uspávající podzimní den.
Čtenář musí investovat hodně sil, aby při čtení neusnul a jediné, co ho udrží při čtenářském životě, jsou dopisy, které Mathilda dostává od pozůstalých, přátel a svědků.
Krkolomně působí i práce s časovou linií, některé pasáže jsou do detailu pitvány, jindy zase autor ve vyprávění přeskakuje roky bez výraznějšího popisu a do toho všeho míchá ještě vzpomínkové linie. Že by snaha po komplikované výstavě a kompozici díla? Pokud ano, tak se tento úsmysl poněkud autorovi vymknul z rukou.
A vyústění knihy? Jakoby autor netušil jak dál - nejenže Mathildin snoubenec válečnou hrůzu přežil, ale byla mu "vdechnuta" ještě amnézie. Čtenáře pak pro jistotu ještě dorazí křečovitý happy-end.
Škoda jen, že ztrátu paměti nemůže vdechnout autor i čtenáři, aby s radostí zapomněl, že se tato kniha k němu vůbec kdy dostala.
 Obal knihy Příliš dlouhé zásnuby. |
