Poklidný života tok
Weyr nepocházel z typicky českého prostředí 19. století. Šťastné dětství a mládí strávené ve Vídni, stejně jako středostavovský sociální původ z kruhů c. k. dvorních radů a vysokoškolských profesorů, formovaly Weyrovo myšlení odlišným směrem než jeho české vrstevníky. Nikdy nezpochybňoval své uvědomělé češství, nicméně nikdy u něj toto vědomí nepřerostlo ve vypjatý nacionalismus charakteristický pro přelom 19. a 20. věku. Nacionální zdrženlivost a celorakouský pohled na českou realitu z Weyra učinily originálního svědka převratných časů a poměrně nezaujatého pozorovatele. A takovým Weyr zůstává i po roce 1918 - ve druhém díle memoárů, v němž vzpomíná na dvacetiletí mezi světovými válkami.
Weyrova meziválečná životní pouť plyne před očima čtenářů stejně poklidně a blahobytně jako v prvním díle. Se sympatiemi autor reflektuje zánik starého Rakouska s jeho poněkud imperiální atmosférou a jaksi až dekadentně konzervativní morálkou a ideovým ovzduším. Spolu se svými současníky se těší na pokrokovou budoucnost, ale časem si začne tíživě uvědomovat československou realitu s všudypřítomnou provinčností a nenaplněnými převratovými ideály. Snad až kajícně přiznává, že výsledky nadějí a očekávání se ne vždy dostavily, a optikou právě prožívané druhé světové války, kdy píše tyto pasáže, se pokouší obraz „dobráckého“ Rakouska rehabilitovat.
Teoretik zneuznaný
Weyr ve druhém svazku pamětí zvolil jinou formu výkladu než v předešlém. Místo striktně chronologické biografie rozdělil dvacetiletí do tematických bloků spjatých povýtce s jeho odborným či politickým působením. Jestliže prakticky vůbec nehovoří - v očividném kontrastu s prvním svazkem - o ryze osobním životě, tak pedagogické, vědecké, úřední či politické aktivity významného juristy a univerzitního profesora poznáme do detailů. Weyrovo mlčení o rodinných záležitostech způsobilo zřejmě trauma z bezdětného manželství; trauma, které v textu tu a tam bolestně probleskne. Nepřekvapí proto, že Weyr své potomky viděl jednak ve svých studentech, k nimž měl někdy až otcovský vztah, a jednak ve své originální normativní teorii práva, která jej po- dnes staví po bok předních teoretiků práva a právních filozofů. Weyr urputně sváděl boje o uznání své teorie a o její akceptování v širších právnických kruzích a nevalnou úspěšnost tohoto počínání přičítal neschopnosti českého (a hlavně pražského) prostředí nalézt dostatek pochopení pro teoretické myšlení. Z takřka všeobecného odmítání svého učení si vypěstoval zřetelný komplex...
Weyrovo svědectví seznamuje především s univerzitním prostředím, pro leckoho tajuplným světem podivínských profesorů, jejich intrik, klepů a kariérismu. Zdá se přitom, že niveau českých univerzit, vědeckých institucí a konferencí se za posledních sedmdesát let vůbec nezměnilo. V těchto kapitolách můžeme dokonce spatřovat i jakousi umně koncipovanou kolektivní biografii českých intelektuálů meziválečné éry. Zajímavé jsou i Weyrovy subjektivní postřehy a hodnocení významných osobností první a druhé republiky, jako byli Emil Hácha, Karel Engliš či Karel Kramář. Obraz první republiky Weyr črtá veskrze střízlivě a kriticky, nikdy však nesklouzává k nemístné bagatelizaci či karikatuře poměrů. V tom je a zůstane síla a přesvědčivost Weyrova vzpomínkového odkazu dalším generacím.
|
František Weyr: Paměti 2 - Za republiky (1918-1938) |
