Právě do těchto časů, na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století, se vydal kolumbijský prozaik Fernando Vallejo (1942). Titul jeho novely, právě vydané v nakladatelství Fra, nemohl znít jinak: Madona zabijáků.
Proč zabijáci, je s ohledem na výše řečené asi jasné: války pouličních gangů, tu více, tu méně namočených v drogovém byznysu, jediném, který tehdy v rozvráceném Medellínu fungoval, za sebou nechávaly tisícovky mrtvých ročně.
A proč madona? Vallejo v knize portrétuje dva z „takových normálních zabijáků“: první značkoval své oběti křížkem na čele, druhý jim vpálil kulku rovnou do srdce. Nejen rozum, také bůh byl tehdy v Medellínu na kolenou: gangsteři sice chodili do kostela, ale maximálně kvůli kšeftům.
Madona zabijákůautor: Fernando Vallejo nakladatel: Fra překlad: Petr Zavadil Hodnocení: 90 % |
Madona zabijáků ovšem neotvírá jenom téma veřejného násilí, které se totálně vymklo z jakýchkoli mezí; otvírá i komornější, intimní dějovou linku. Vypravěč měl oba zabijáky postupně jako milence, navíc ten druhý zamordoval prvního. Takže čtenář má jejich svět jako na talíři. A je to svět zoufale jednorozměrný, prázdný a tragický. Není v něm vlastně nic víc než vývojová triáda, bída, frustrace plus vztek – a konečně nekočírovaná agresivita. Kde není budoucnost, přestává záležet i na přítomnosti.
Vallejova kniha, skvěle tlumočená do češtiny Petrem Zavadilem, se rozbíhá jako reportáž, dynamicky, věcně, s citem pro výkres jak postav, tak scény, nejčastěji ulice nebo bytu. Všechno je tu akční, má švih, ale vždycky jaksi předvídatelné: tečkou na konci věty je pokaždé mrtvola.
V poslední třetině knihy se pak povaha vyprávění mění, ke slovu přichází kritika, básnivý i trochu cynický odsudek.
Otrlá bilance jednoho času, která nemohla skončit jinak než ve verších: „A buď zdráv tak či tak, / ať už tě zajede auto / nebo tě vykuchá vlak.“
