RECENZE: Král českých prokletých básníků přežil 25 pokusů o sebevraždu

Kategorii „prokletí básníci“ vymyslel Paul Verlaine už dost dávno: v roce 1883. Do stejnojmenné knížky složil osudy několika svých blízkých, kteří podle něj neměli v tehdejší kultuře a společnosti šanci. Například Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira – anebo sebe. Dneska jsou z nich klasici globálního formátu. Ale vstali noví bojovníci. I v české literatuře.

Karel Šebek (1941–?). Snímek ze 70. let v Jilemnici. | foto: Jana Stejskalová, Lidové noviny

Prokletí a zatracení si užil ve své době Karel Hynek Mácha. A po roce 1989 například Karel Šebek. Autor, jemuž nedávno vyšlo sebrané básnické dílo. Ve dvou svazcích. Na víc než patnácti stech stránkách.

Ten monument nazvaný Úzkost je rozkoš začíná na sklonku padesátých let a končí v roce 1995. Tehdy v dubnu básník zmizel. Byl ročník 1941, takže by mohl být teoreticky dodnes naživu: někde se toulat, doma, nebo v cizině, nejspíš hluboko za okrajem společnosti, jako bezdomovec.

To zmizení korunovalo Šebkův jedinečný osud, životní drama, o kterém se většině ani nesnilo. Natož aby měli chuť to pak zažít na vlastní kůži. Šebek byl ze slavné rodiny: jeho strýcem byl autor Petrolejových lamp Jaroslav Havlíček, jeho bratrancem pak surrealistický básník a esejista Zbyněk Havlíček. Měli na něj oba vliv. A Šebek chtěl obstát. Začal psát.

Namísto polibku kolenem do koulí. Krchovský hodnotí uplynulých šest let

Měl blízko k surrealistům, jenže taky k blázinci, alkoholu a drogám. V blázinci chvíli pracoval, ale rychle vyměnil roli zřízence za roli pacienta. A návykové látky do sebe sypal po hrstech a lil po hektolitrech. Takže začal brzy psychicky haprovat. Cloumaly s ním úzkosti a bolesti, kterých se chtěl zbavit. Sebevraždou. Údajně zvládnul těch pokusů víc než pětadvacet. Všecko přežil. Srážku s tramvají. Střet s lokomotivou. Skok z okna ve čtvrtém patře, kdy přistál na střeše auťáku, co pod tím oknem parkoval. Měl štěstí. Jako by tady měl nějaký důležitý úkol, jako by nemohl odejít ze života předčasně.

Úzkost je rozkoš I, II

90 %

autor: Karel Šebek

nakladatel: Dybbuk

Spisovatel Pavel Řezníček tvrdil, že Šebek byl „fext“ – prostě nezmar, nezranitelný, nezničitelný typ, známý dobře z vesnického folkloru. Šebek byl z Vrchlabí, prošel léčebnami v Kosmonosech, Sadské nebo Dobřanech, naposledy byl viděn jedenáctého dubna pětadevadesát v Praze. Básně psal, aby mohl žít. Kdykoli, kdekoli. Důležité pro něj bylo samotné psaní, ta brutální rozkoš, kterou zažíval při mlácení do kláves psacího stroje. Texty pak rozdával, rozesílal, ztrácel. Literatura pro něj byla jedinou zdůvodnitelnou formou existence. A všecky ty dramatické a děsivé příhody a situace, co za svůj život posbíral, do ní věrně otisknul. „Má slova mne osvobozují,“ napsal, aby bylo jasno.

Těch víc než patnáct set stránek, narvaných obrazy a fantaziemi, asi sotvakdo přečte v kuse. Ale je důležité, že tu jsou s námi. Ne jako pomník málem neznámému hrdinovi, ale jako svědectví. O šílenství člověka své doby, které se zarylo hluboko do veršů. O poezii, za kterou dával Karel Šebek do ohně ne ruku, ale celou svoji osobu. O prokletém básníkovi, který je všech těch zdejších prokletých králem.