Erlend Loe | foto: Lukáš Bíba, MF DNES

Je v pořádku být dětský a naivní, říká autor bestselleru z Norska

  • 1
Píše naivní romány naivním stylem a má úspěch. Norský spisovatel Erlend Loe mluví podobně jako jeho postavy – úsečně, ale výstižně. Erlend Loe (1969) patří k nejznámějším současným skandinávským autorům. Proslavila ho hlavně knížka Naivní. Super, příběh chlapíka, který se po jedné prohře v kroketu ocitne v životní krizi.

Řeší ji návratem do časů dětství včetně toho, že si koupí prkénko na zatloukání a vytloukání kolíků. Kniha se stala bestsellerem i v Česku, následovaly po ní romány Doppler, Fakta o Finsku a lehce komiksový příběh Ryba. Nyní tu vyšel i Loeův poslední román Tiché dny v Mixing Part. Autor pobýval v minulých dnech v Praze.

Je super být naivní?
Myslím, že je docela příjemné být naivní v dětství a dospívání. Když jste jako čistý list papíru a neznáte komplikované kódy mezilidské komunikace. Také v literatuře je zajímavé být naivní – je to otázka formy, kdy pozorujete jakoby zvnějšku. Což může být často průzračnější.

Knihou v naivním stylu, jež vyšla v roce 1996, jste zároveň bojoval s příliš intelektuální literaturou té doby. Uspěl jste?
To nevím. Ale knížka se v každém případě stala velmi úspěšnou, hodně se o ní diskutuje, inspirovala univerzitní studie. Myslím, že něco otevřela. V 80. letech, když jsem se začal o literaturu zajímat, vládl ve Skandinávii dost odtažitý, ironický, studený styl psaní, formální experimenty. Naivní. Super byl svým způsobem protest. Vadilo mi, že za tou těžkou, sofistikovanou fasádou chybí skutečnost, že jde převážně o odkazy odkazující na odkazy. Chtěl jsem vyjádřit, že je v pořádku být také dětský a jednoduchý. A byl jsem si jistý, že se kniha bude líbit mým přátelům a nelíbit kritikům a akademikům. Tím však nehoruju pro konec dlouhých, komplikovaných, filozofických knih, sám je mám rád. Jen si myslím, že v literatuře je prostor pro víc žánrů.

Vy sám jste měl někdy prkennou zatloukačku?
Jako dítě. A koupil jsem si ji znovu, když jsem román psal, abych si oživil, jaké to je. Zatloukáte a vytloukáte a nikam to nevede, za sto let to bude stejné jako dneska. Vlastně je to druh určité dětské meditace – kontrast k životům, v nichž se stále musíme někam vyvíjet, být lepší a lepší. Samozřejmě je dobré se zlepšovat, ale zároveň to vytváří hodně stresu a vypětí. Není špatné si říct: žiju, je to krásné, relaxuju, nikam se neženu. Pro to je zatloukačka skvělá metafora.

Jak důležité jsou podle vás v životě cíle?
Člověk s cílem se ráno pravděpodobně probouzí dřív než ten bez něj. Což je svým způsobem rozumné, ale na druhou stranu jde o iluzi. Nemyslím, že má život nějaký hlubší smysl, snad kromě vytváření vztahů, přátelství, rodiny. Což si však hodně lidí těžko připouští, a proto se tak upínají na úkoly. A proto je podle mne mnohem upřímnější říkat – nevím, nemám cíl, čekám, co se stane. Kdybych byl vůdcem společnosti, pravděpodobně bych tvrdil opak: choďte do práce, choďte do kostela, pokračujte. Ale já si nechci nic nalhávat.

Snaživce dost ironizujete, třeba v knížce Ryba máte podivného běžkaře, který se žene na jižní pól a skoro už neumí s lidmi mluvit.
Takového chlapíka jsem skutečně potkal, byl docela příjemný jako všichni... Ale zaráželo mě tohle: dříve jste podnikali expedici pro vědecké účely. Dneska něco podobného podnikáte jen a jen pro své vlastní dobro. Jet devět tisíc kilometrů na lyžích na jižní pól, to je přece dost extrémní a egoistické. Ale není to ode mne nebezpečná ironie, jen komentář, úhel pohledu. Tak vidím svět: jedna absurdita za druhou.

Téměř všechny vaše postavy děsí pravidla, pořádek, systémy. Ale nejsou ty změny a nové začátky vlastně jen útěky?
Ano, píšu o lidech v určité krizi. Kterého spisovatele či filmaře fascinují lidé, kteří jsou úspěšní a šťastní? Zajímá mě, jak funguje lidská mysl, jak dokážeme být iracionální. Myslíme si, že máme všechno pod kontrolou, že víme, co chceme a kdo jsme, ale někdy stačí drobná kolize, a najednou ztratíme půdu pod nohama. To mám rád jako začátek: když musíte volit, octnete se v nové situaci. Některé moje knihy jsou jasně o strachu z dospívání a odpovědnosti, ale neznamená to, že bych byl proti odpovědnosti. Mám respekt před lidmi, kteří každý den fungují, tvrdě pracují. Avšak nevážím si autorit, které přikazují, co se má a nemá dělat. Věřit dokážu jen sám sobě, a to ještě stěží.

Vaši hrdinové stárnou s vámi – nakolik jsou autobiografičtí?
Čím jsem starší, tím víc mám zkušeností, které promítám do svých postav. V Naivní. Super mám třeba pasáž o dědečkovi a jabloni, což je skutečný příběh mých prarodičů. Samozřejmě vycházím především z vlastních pocitů a úvah, zkouším je obměňovat, hraju si s nimi. Ale nemyslím, že když čtete mé knihy, budete vědět, kdo jsem. Tedy možná si to budete jen myslet.

V románu Tiché dny v Mixing Part popisujete jednu zpackanou dovolenou: manželé z Norska jedou do Německa, kde se jim rozpadne vztah. Mimo jiné kvůli tomu, že se hrdina Bror stále strefuje do německé nacistické minulosti. Máte rád Německo?
Mám. Je to komplikovaná země: v 19. století měla německá kultura fascinující osobnosti, ale ani to Německo neochránilo před nacismem. Je to velmi dobrý příklad nejistoty našich životů, všechno se může změnit. Z traumatu druhé světové války se nicméně Německo dokázalo fantasticky vzchopit, mladí Němci už nemyslí jako jejich prarodiče. Na druhou stranu je tam minulost stále přítomná, a pokud se v knize navážím do období nacismu, nejsem zdaleka první. Prostě mě to nějak dětsky bavilo – mohl jsem být korektnější, ale nešlo to. Němci okamžitě koupili práva, ale knížka tam zatím nevyšla. Tak jsem zvědavý.

Píšete často o mužích, ale v Tichých dnech výrazně vstupuje do děje i hrdinova manželka Nina. S kým více sympatizujete?
Bror je blázen, takže s Ninou. Ale myslím, že příběh není ani tak o ní jako o něm. Podobně jako v mém prvním románu, v němž je žena jen zrcadlem, které ukazuje mužské vlastnosti. Ani v Tichých dnech se Nině nedostanete pod kůži – je tam, většinou říká něco rozumného, ale to je tak všechno. Je to svým způsobem také příběh o lidské nevěře. Je nevěrnější Nina, která Brora podvádí s panem Baderem, nebo Bror, který je v myšlenkách mimo od samého začátku? Možná je tahle nevěra mnohem horší.

Bror se pokouší obsesivně napsat hru, která se mu nedaří. Také vy píšete hry – rodí se podobně obtížně?
Píšu spíš hry pro rodinu, pro děti, podílel jsem se na muzikálu. Ale nevidím se jako dramatik. Divadlo jsem si vybral jako příklad – v uměleckém světě je hodně lidí, kteří stále něco předstírají, a divadelníci mi z nich připadají nejhorší.