Skřipec stahující provazy, který podle Angličanů používala španělská inkvizice.

Skřipec stahující provazy, který podle Angličanů používala španělská inkvizice. | foto: Nakladatelství XYZ

Historie mučení zdaleka neodpovídá na všechny otázky

  • 3
Atraktivní témata paradoxně nemusí být vždycky nejpříjemnější. Stačí, když je obestírá jisté tajemno. Jako třeba prostředí vězeňských kobek a mučíren, do nichž nechává nahlédnout publikace Historie mučení.

Autor knihy Jaromír Slušný (1949) ve svých předchozích dílech osciloval mezi historiografií (ceněny jsou zejména jeho dvousvazkové Světové dějiny policie) a tematikou spíše populární (viz třeba Smutné konce slavných). Dějiny mučení vlastně stojí kdesi uprostřed. Je za nimi cítit množství sestudované literatury (její seznam je uveden v závěru), samotné stále ještě poněkud tabuizované téma je zpracováno skutečně velmi vstřícně, skoro polopaticky.

Kladivo na čarodějnice a spol.
z knihy Historie mučeníAle koneckonců - proč ne. Autor ani nakladatelství si jistě nedělá ambice oslovit akademickou obec, Historie mučení je kniha v nejryzejším slova smyslu populárně-naučná. Počítá skutečně jen s tou nejzákladnější čtenářovou informovaností a klade důraz především na témata, která mají šanci zaujmout zvláště nehistorika. Klasickým příkladem je rozsáhlý popis honu na čarodějnice na Šumpersku, dobře známý z Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice.

Slušný v prvních dvou částech knihy postupuje chronologicky. Velmi přínosné - protože nepříliš zpracované - je téma úvodního oddílu, ve kterém popisuje vznik "fenoménu" mučení coby způsobu donucení k přiznání či trestu, který vzešel ze starší varianty, totiž Božího soudu.

z knihy Historie mučeníSamotnému jádru knihy, nejrozsáhlejší kapitole Dějiny mučení, by slušela větší přehlednost. Nenápaditá grafická úprava je ostatně problém celé knihy - vzhledem k tématu i k zájmu, který lze očekávat, by určitě stálo za to vymyslet invenčnější zpracování než prosté "nalití" textu, který poněkud zahlcuje. Zvlášť v kontextu velkého formátu publikace by v roce 2008 čtenář očekával trochu více - i po stránce ilustrační výbavy.

Zhruba od poloviny knihy se z historiografického díla ocitáme ve - svého druhu - encyklopedii. Slušný se zabývá metodami a prostředky mučení, tedy například působením ohně či vody, tahu a tlaku, bitím, škrcením, drcením, ale také držením o hladu a žízni či psychickým týráním, a to s ohledem na kulturu, ve které byly tyto způsoby nejběžnější, a historickým vývojem každého způsobu.

Nacisté a komunisté nemučili?
z knihy Historie mučeníKniha pomyslně "graduje" kapitolou o způsobech mučivého věznění a vrcholí způsoby poprav, při nichž samotnému účelu, tedy smrti, předcházely fyzické útrapy - kupříkladu stahování z kůže, upálení, naražení na kůl, čtvrcení, lámání kolem či ukřižování. Závěr knihy patří tématu používání mučicích postupů v dnešní době, kde autor takřka výhradně a poměrně obsáhle rozebírá případy amerických věznic na Guantánamu a v Abú Ghraibu.

Je ale poněkud na pováženou, že Jaromír Slušný prakticky pomíjí mučení v totalitních státech ve 20. století. Ostatně, knihu mohly oživit i přímé výpovědi účastníků mučení, jako je tomu v "konkurenční" překladové práci Briana Innese Dějiny mučení. Čeští pamětníci poměrů v nacistických a komunistických lágrech ještě žijí. Autor zcela pomíjí i existenci sovětských gulagů, o zvěrstvech "k dokonalosti" dohnaných režimů typu polpotovské Kambodži nemluvě. Jeho kniha tak dostává - alespoň co se týče problematiky 20. století - rys nedůvěryhodnosti.

z knihy Historie mučeníA mnoho důvěry nevzbuzují ani některé z autorových pramenů. Nejde jen o citování populární literatury (tedy vlastně jakousi "popularizaci popularizace"), jakou jsou knihy Vojtecha Zamarovského či Miloslava Stingla, ale i nepříliš šťastně vybrané prameny z hlediska provenience a doby vzniku, resp. vydání. Příkladem za všechny jsou Dějiny inkvizice sovětského historika Griguleviče, vydané v češtině v normalizačním roce 1973.

Jaromír Slušný: Historie mučení
Nakladatelství XYZ, 288 stran
Hodnocení iDNES.cz: 50 %