Emil Hakl

Emil Hakl | foto: Karel Tůma/www.emilhakl.cz

Emil Hakl: Když vypravěč konstatuje, že je v řiti, neznamená to, že je v řiti autor

  • 1
Novinka Emila Hakla se jmenuje trochu zvláštně: Pravidla směšného chování. "Je to parafráze na pravidla slušného chování, vtip možná chatrný, ale přece jen vtip. A zároveň odkaz na směšnost, o které celý ten text je," říká autor.

Pravidla bývají většinou někomu určená. Pro koho jsou ta vaše?
Tahle pravidla adresáta nemají, mají jen latentního čtenáře. Respektive vím o dvou konkrétních – známý jel v tramvaji, četl si Pravidla a viděl tam sedět člověka, co si je četl též, tak tou svojí knihou šťouchl do té jeho, pantomimicky si přiťukli a četli dál.

Jak zní hlavní pravidlo?
Směšnost je snaha zachovat za každou cenu vážnost. Tomu se snažím vyhnout, jak se dá.

A jde to? Co na to pomáhá?
Prostě tu směšnost musíte přijmout, nebránit se jí.

Obálka knihy Emila Hakla Pravidla směšného chováníSpisovatel Emil Hakl

O knížce se mluví jako o pokračování knihy O rodičích a dětech. Cítíte to tak?
Není to pokračování, je to její dokončení. Stylisticky je myslím tahle dál. Ona ta kniha O rodičích a dětech je napsána dost blbě, takže nebyl tak velký kumšt ji překonat. Psal jsem si ji pro sebe jako stylistické cvičení, chybí tam vědomá vůle po přesahu.

Opět tu zaznívá dialog otce se synem. Myslíte, že syn už dospěl?
Syn neříká, že nedospěl, to tvrdí otec. Ovšem to tvrdí o svém dítěti skoro každý rodič, takže z tohohle úhlu pohledu je svět plný nedospělých dětí. Což evidentně je.

Podle některých kritiků píšete pořád stejně. O sobě, o plácání se v životě. Chcete někdy psát jinak?
Vy novináři píšete taky pořád stejně, ba mnohem stejněji než i ten nejstejnější literát. Já se v životě nijak neplácám. Jak by se mohl plácat někdo, kdo maká u počítače šestnáct hodin denně, osm pro sebe, osm kvůli obživě? A k té stejnosti, to holt už tak je. Tomu se říká styl a s tím se toho moc nadělat nedá. Neznám literáta, u něhož by vnímavý čtenář hned v prvních třech větách nepoznal, kdo je napsal.

Haklova novinka není směšná

Čtěte recenzi na knihu Pravidla směšného chování

Cítíte za ty roky nějaký posun, autorský, osobní? Nové objevy?
Každou novou minutu vnímám jako objev. S autorským posunem je to horší, to tak rychle nejde. Namydlil jsem několik knih, jejichž témata napohled splývají. Touhle poslední jsem se chtěl od toho všeho nějak odstrčit, napsat ji pokud možno rychlým reportážním stylem a už se nevracet. Čili ano, chci se pokusit přestat haklovat a jít někam dál.

Máte představu, jak to nehaklování bude vypadat?
Naprosto ne, to musí vyplynout. Po dlouhém vnitřním trápení, abychom ten rozhovor obohatili nějakou pravdou.

Pohráváte si prý s myšlenkou, že začnete vyrábět keramické oběšence. Něco optimističtějšího v zásobě nemáte?
To byla pouhá švanda, nicméně mám v plánu ještě vyrobit tyto sochy: tři manželky na lavičce sedící, muž střílející se do úst z brokovnice, svatý František rozmlouvající s havranem, svatý Antonín pokoušený démony, Miki Volek s mikrofonem zpívající, anakonda spolknuvší gazelu a pár ještě dalších.

Přijde mi, že vaše knížky jsou čím dál melancholičtější a vlastně i trochu víc sebelítostivé. Souvisí to se stářím?
Je trapné, když pisatel obhajuje vlastní text, a já ho ani obhajovat nechci, jen tvrdím, že tam vůbec žádná sebelítost ani melancholie není. Když vypravěč konstatuje, že je v řiti, neznamená to, že je v řiti i autor.