Ta trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností, která způsobuje, že na základě zvukových či významových podobností náhodně zaměňuje slova. Místo dobře říká bobře, rezidenty označuje za rezistenty, a když je něco v pohodě, je to podle ní spíše v dohodě. A tak dále.
Pro překladatelku knihy Alexandru Pflipflovou velká výzva, pro hrdinku příběhu, která se živila velkou část života jako korektorka v novinách, však spíše zlý sen. Zpomalit postup afázie se Mišce pravidelně snaží logoped Jerome, častou navštěvovatelkou je taktéž Marie.
Mladá žena, kterou zná stárnoucí Michele od dětských let, kdy na její dveře jako holčička poprvé zaklepala. Vlastní matka totiž nezvládla nejen svou rodičovskou roli, ale ani plnění základních povinností vůči dítěti. Úlohu vděku v případě tohoto vztahu proto snad ani netřeba vysvětlovat.
Sama Miška se však cítí zavázána. Ato nejen Marii za to, že ji pravidelně navštěvuje, ale také manželskému páru, který ji za druhé světové války jako malou uchránil před holokaustem. Tak ráda by jim poděkovala, nikdy se však nedopátrala jejich příjmení. A teď má poslední šanci. Sama tuší, že její konec se blíží.
Aktuální novela de Viganové čítá necelých 150 stránek, ve kterých autorka zakládá především na dialozích. Ty jsou dlouhodobě její silnou stránkou. Interakce mezi hlavními hrdiny je katalyzátorem příběhu, vskutku nejatraktivnějším prvkem jsou však krátké úvahy jednotlivých hrdinů, ve kterých de Viganová demonstruje svůj filozofický rozměr. Seč to může znít přehnaně, autorčini pravidelní čtenáři a obzvlášť milovníci románu Podle skutečné události zajisté pochopí.
VděkDelphine de Viganová přeložila Alexandra Pflimpflová Odeon, 2019, 160 stran |
„Stárnout znamená naučit se ztrácet. Vyrovnat se s tím, že každý nebo skoro každý týden přijde nějaká nová ztráta, něco dalšího se zhorší, něco jiného se poškodí,“ uvažuje Jerome, který se každý den setkává se stářím.
Také k tomu se francouzská spisovatelka staví čelem. Dílu neubližuje zbytečným sentimentem, ale naopak ani cynismem. O stárnutí, které s trochou štěstí (v očích některých neštěstí) čeká každého z nás, píše smířeně. Možná mu i skládá poklonu, když píše, že jsou to právě starší lidé, kteří díky svým životním zkušenostem přesně tuší, na který hřebíček uhodit, tak aby se dotkli toho nejniternějšího v člověku.
Někdy to však umějí i lidé mladší. Třeba Delphine de Viganová.
