S vaším otcem jsem měl to štěstí dělat dva rozhovory. Ten druhý proběhl jen dva roky před jeho odchodem. Tehdy už bojoval s vážnou nemocí. Přesto měl v očích šibalství a byla s ním legrace. Dobře sloužil svému jménu Lustig, což německy znamená veselý, radostný, zábavný… Viděla jste ho někdy smutného?
Arnošt dobře sloužil i svému křestnímu jménu. V němčině zní Ernst a znamená vážný. To vážné mu bylo dáno maminkou Terezií, mojí babičkou. To druhé převzal jako osud od otce Emila, mého dědečka.
Ale víc byl Lustig než Arnošt, ne?
Když byl s vámi, byl převážně Lustig. Když byl sám, byl převážně Ernst. Lidé mě nutí, abych říkala, že Arnošt byl věčný optimista. Neplatí to bezezbytku. Miloval život, měl radosti, ale měl v sobě i chmury.
Během rodinné večeře, kdy u stolu seděli i moji rodiče, můj bratr Pepi najednou prohlásil: „Hele, kámo, je čas odpanit mou sestru.“
