Deák zesnul již v únoru, zpráva o tom se navzdory jeho věhlasu přinejmenším v rodném Maďarsku objevila jen v několika tamních médiích.
Narodil se v roce 1928 v Székesfehérváru. Učil se hrát na klavír, jako samouk k němu přidal trubku. Vystudoval práva, ale právnické místo kvůli „kádrovému profilu“ získat nemohl. Snad i díky tomu nakonec vyhrála hudba. V 50. letech působil v maďarském rozhlase, od konce let šedesátých vyučoval jazzovou hudbu na Hudební akademii Bély Bartóka. Založil také Deák Big Band.
Na svém kontě má nespočet zejména tanečních a jazzových skladeb pro orchestr, s nimiž bodoval na dobových hudebních festivalech. Napsal hity pro desítky maďarských umělců. Proslulost mu přinesla především jeho filmová a seriálová hudba. Jeho melodie doprovodily přes sto dvacet kreslených filmů (Doktor Bubo, Past na kočky...) a televizních pořadů.
K těm nejznámějším patří dobrodružství rodiny Smolíkových (Mézga család), kterých vzniklo ve třech řadách mezi lety 1969 a 1980 devětatřicet pokračování. Příběhy Pepy Smolíka, jeho ženy Gábi, dětí Ládínka a Týny či souseda Halíře se opakovaně objevovaly i na českých obrazovkách a hláška „Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla!“ zlidověla.
Aniž by se o to zasloužil, notoricky proslulou se stala jeho tříminutová skladbička Vizisi, neboli Vodní lyže, v podání tanečního orchestru maďarského rozhlasu. Melodie evokující svou lehkostí klouzání po letních vlnách Balatonu se stala titulní skladbou sovětského animovaného seriálu Jen počkej, zajíci!
Přispělo k tomu nerespektování autorských práv v Sovětském svazu (známé i v dalších zemích východního bloku) a především nadšenectví režiséra Nu pogodi Vjačeslava Kotěnočkina. V dobách, kdy neexistoval Spotify ani internet a jedinou šancí, jak se dostat k zahraniční muzice byly gramodesky, pásky či dokonce jen notové partitury, měl obrovský přehled o hudební produkci v celém světě.
Na YouTube a různých fórech fanoušci Nu pogodi dodnes vedou dlouhé debaty o tom, úryvky jakých skladeb v seriálu zazněly a fajnšmekři přidávají i to, v provedení jakých interpretů. A zdaleka nejde jen o skladby ruské či evropské provenience, často to jsou hodně exotické kousky.
Deákův syn, rovněž hudebník, se dlouho po zániku Sovětského svazu, kdy už byla autorská práva nejen na Vodní lyže vypořádána, nechal údajně slyšet, že prý otec o použití skladby v sovětském animáči nevěděl. Tomu se, i vzhledem k jeho dlouholeté práci právě pro tento žánr, ani nechce věřit.
V posledních letech se Deák věnoval hudbě čím dál méně. Nejspíš proto, že jeho oblíbené žánry jazz, swing či bossanova už nenacházely velkou odezvu a on sám se nechtěl přizpůsobovat rychle se měnící hudební módě.