Olympic v roce 1978 (zleva Petr Hejduk, Milan Broum, Petr Janda, Miroslav Berka)

Olympic v roce 1978 (zleva Petr Hejduk, Milan Broum, Petr Janda, Miroslav Berka) | foto: Supraphon

Začalo mě to znovu bavit, říká Petr Janda o albu Marathón

  • 13
Už popáté se v Malostranské besedě sejdou fanoušci skupiny Olympic, aby společně s kapelou zavzpomínali v klubovém prostředí na její historii. Aktuální koncert série Olympic Retro se odehraje v úterý 25. října a bude věnován albu Marathón z roku 1978.
Olympic: Marathón (obal alba)

Marathón znamenal návrat Olympiku k rockovějšímu stylu, který se prosadil díky nově příchozímu baskytaristovi Milanu Broumovi. Zejména na poměry této kapely rozměrná titulní píseň alba nese jasné rysy toho, že se kapela dobře orientovala na tehdejší hudební scéně a vnímala trendy progresivního hardrocku. Album Marathón na dlouhou dobu ukončilo období personální i repertoárové rozháranosti naší tehdy nejznámější kapely.

Album Marathón vyšlo v roce 1978. Byla to doba, kdy české scéně vévodil jazzrock – jednak proto, že se hrál i ve světě, ale i proto, že čistý rock patřil k víceméně pronásledovaným žánrům. Jak se s touto situací vyrovnával Olympic?
Olympic nikdy neměnil ukvapeně kabát s ohledem na vývoj hudby ve světě. Ani jazzrock ho nijak příliš nepoznamenal. Na Marathónu by se snad něco našlo, ale album je spíše hardrockové a písničkové. Ne, že bych po partičkách, co hrály jazzrock, nepokukoval, ale v Olympiku se tento trend nijak výrazně neprojevil.

Ve druhé polovině 70. let začal zvolna pozici Olympiku jako české rockové jedničky co do popularity ohrožovat Katapult, jehož první album ostatně vyšlo ve stejném roce jako Marathón. Cítil jste z této strany nějaké "ohrožení"?
Nevím, je-li správné slovo "ohrožení", ale jistě jsme Katapult zaregistrovali, zvláště později, kdy vyhrál Zlatého slavíka.

Angažmá Milana Brouma ukončilo na poměrně dlouhou dobu období personálních proměn v Olympiku. Jak jste tohoto mladého, původně mimopražského muzikanta objevil?
Dohodil mi ho brácha Slávek (to jsme spolu ještě kamarádili). Nabídl jsem mu spolupráci, ale v té době byl Olympic v tak zoufalém stavu, že bych se ani nedivil, kdyby tu nabídku nevzal. Měl nabídek několik, ale nakonec si vybral nás. Jeden ze silných protiargumentů konkurenčních kapel byl, že Janda je už starej a dlouho to stejně nevydrží...

Olympic v roce 1978 (zleva Miroslav Berka, Petr Hejduk, Milan Broum, Petr Janda)

Z dnešního pohledu to vypadá tak, že právě Milan Broum přinesl do kapely orientaci na výraznější instrumentální techniku a hlavně na tvrdší, de facto hardrockový sound. Bylo tomu opravdu tak?
Jistě. Broum byla živá voda. Začalo mě to znovu strašně bavit. Po těch popíkářských letech konečně do Olympiku razantně vlítl rokenrol. Už spolu hrajeme úspěšně 35 let, takže jeho volba byla správná. Ty kapely, co mu dávaly nabídku, už většinou ani nehrajou.

Musel jste novému stylu kapely nějak výrazně přizpůsobit vlastní styl hry a skládání? Jak jste na to šel? Cvičil jste víc než předtím na kytaru?
Rozhodně jsem se do toho pustil. Následné album Prázdniny na Zemi jsou toho jasným důkazem.

Z Marathónu se asi nejvíce vžila písnička Taky jsem se narodil bos, vlastně poprocková balada, která z celkového ladění alba vybočovala. Není to paradox?
Je. Ale je třeba si uvědomit, že tato píseň byla složená ještě před Broumem. V té době pomalu končila spolupráce se Zdeňkem Borovcem.

Olympic v roce 1978 (zleva Miroslav Berka, Petr Hejduk, Petr Janda, Milan Broum)

Kterou písničku z období Marathónu máte vy osobně nejraději?
Určitě Marathón. Není špatná Černá kronika, škoda toho textu. Je tam ovšem stále ještě pár písní, které bych dnes určitě nenatočil.

A je některá, kterou naopak rád nemáte a přesto ji zahrát musíte, protože bez ní by to nebylo ono?
Z Marathónu hrajem právě jenom onu Taky jsem se narodil bos.

Vzpomínáte si na nějakou historku, kterou máte s tímhle albem spojenu?
Jednou jsme hráli koncert v Sofii. Přijel za námi manažer Zapletal, přivezl plzničku a taky drobet whisky a my měli radost a trošku jsem bumbali. Začal koncert a podle příznačných pohybů Milana Brouma mně bylo jasný, že nutně potřebuje na záchod. Vydržel to až do Marathónu. Jakmile začal hrát Hejduk sólo, strhl ze sebe kytaru a běžel. Hráli jsme ve sportovní hale a on samozřejmě netušil , kde je WC. Hejduk už hrál poměrně dlouho a Broum nikde. Už hrál všechno možný i snad nějaká cvičení z konzervatoře, když Broum konečně přiběhl. Mohl taky klidně v tý obrovský hale zabloudit.