Netypické spojení, netypická deska a netypické reakce. Tak by se dal shrnout projekt Vivaldianno. Houslista Jaroslav Svěcený společně s bývalým klávesákem skupiny Lucie Michalem Dvořákem natočili moderní adaptaci Čtvera ročních dob od barokního skladatele Antonia Vivaldiho.
Zní v ní nejen bicí, syntezátory či elektrická kytara Radima Hladíka, ale i hrdelní zpěvy a exotické nástroje jako didgeridoo, indický sitár, desetistrunná bolivijská kytara charangu, Panova flétna či perkuse. A přestože experimenty s klasikou řada jejích oddaných posluchačů snáší těžko, v tomto případě se autorům povedlo s projektem, který vznikal čtyři roky, oslovit nebývalé množství lidí.
Dokládají to hlavně prodeje desky, které rok od vydání přesáhly patnáct tisíc kusů, což je v tuzemských podmínkách nadprůměr. Proto teď Vivaldianno vyráží na turné, které vyvrcholí 20. října koncertem v pražském Divadle Hybernia.
Elektronika se pojí s klasikou
"Svět klasiky je velmi konzervativní, hlavně u nás. Byli jsme vychovaní v tom, že jiná než vážná hudba není kvalitní. Venku je to naopak, tam mě na festivalech spíš tlačí k tomu, abych přicházel s novými projekty," vysvětluje Svěcený, proč se vůbec do Vivaldianna pustil.
Dneska se všechno schovává pod mramorovou slupku a to vážné hudbě škodí. Celý život se snažím ji zpopularizovat, aby se z ní nestal skanzen," říká Svěcený. "Vadí mi, když se o té hudbě mluví jako o nadzemské a nedotknutelné. Lidi, co ji psali, byli z masa a kostí a museli se tím živit," dodává.
Dvořák se Svěceným se poprvé dali dohromady při natáčení projektu Lucie v opeře a padli si "do ucha". Dalším dílem do skládačky Vivaldianna byl Dvořákův předchozí projekt: v rámci expedice Pandurango totiž objel velký kus světa, zabýval se world music, seznamoval se s místními muzikanty a zkoumal přitom lokální autentické nástroje.
A právě ty daly nakonec skladbám na Vivaldiannu osobitý rozměr a hlavně hudební barevnost. "Zvuky jsme použili jako barvy," říká Dvořák. "V jedné skladbě jsou i filmové ruchy, jako by to byl příběh. K jednotlivým částem totiž existují sonety, o nichž není jasné, zda je psal sám Vivaldi. A už ta původní hudba je kopíruje," říká Dvořák.
"I proto mi byl blízký. Vždycky říkám, že Vivaldi byl v podstatě první skladatel filmové hudby. Jen ji psal bez filmu," dodává muzikant, který na nahrávku vpašoval i řadu syntetických zvuků.
Vivaldi vs. samba
A přestože Dvořák se Svěceným zdůrazňují, jak těžké bylo do dokonalého Vivaldiho aranžmá dostat smysluplně další melodické linky a zvuky, v některých skladbách těch nových linek údajně bylo i přes stovku. Jen míchání takhle košaté nahrávky zabralo několik měsíců.
"Největší úlet byla asi skladba Carnevalissimo, kde jsme vyzkoušeli
snad všechny druhy bicích. Od osmdesátkových tympánů po tvrdý rock. Nic však nefungovalo. Tak jsem trochu v zoufalství řekl: Zkusíme brazilský karneval! Přišel perkusionista Miloš Vacík a řekl nám, že jsme se úplně zbláznili. Ale nakonec právě jeho verze sedla perfektně," dává Dvořák příklad, jaké problémy řešili.
Času si na to přitom vyhradili dost, příprava projektu trvala přes čtyři roky. "Tu desku jsme dělali pro sebe, v podstatě jako bokovku. Zájem, který to vyvolalo, nás překvapil," shodují se oba autoři.
"Klasická hudba, kterou dělám celý život a kterou miluju, propojením se zajímavými interprety z jiných žánrů jedině získává," říká Svěcený. A co je asi nejdůležitější, potvrdilo se mu to prý i na koncertech. "Nedávno za mnou po jednom z mých vystoupení přišli posluchači a říkali, že to byl jejich první koncert klasické hudby. Přivedl je na něj prý poslech Vivaldianna," říká s uspokojením slavný houslista.
