Úbor americké sekretářky z osmdesátých let, jak jej můžeme znát třeba z filmu Podnikavá dívka.
Na rozdíl od ní se však Andrewovi lepí dlouhé vlasy na zpocený obličej. Tak se minulý týden předvedli newyorští Liars v pražském klubu 007 na Strahově.
Byl by to standardizovaný výjev z koncertu punkové kapely, kdyby taková ovšem byla i hudba. Poslech novinkového alba Liars - druhého v pořadí - They Were Wrong, So We Drowned vyvolává dva druhy reakcí.
První typ - jde o intenzivní, atmosférický zážitek stísněnosti a paranoie. Druhý typ - album je naprosto neposlouchatelné. Pravda zde však neleží uprostřed, nýbrž na obou stranách zároveň.
They Were Wrong, So We Drowned je konceptuální album, jež za svůj zrod vděčí překlepu na počítačové klávesnici. Poté, co dopsal skladbu Broken Witch (Zlomená čarodějnice), zadal Andrew tento název do internetového vyhledávače.
Udělal však chybu a napsal Brocken Witch. Rázem se na monitoru objevily stovky odkazů, neboť Brocken - nejvyšší vrcholek německého Harzu - proslul v sedmnáctém století právě legendami o pořádání čarodějnických sletů. Liars se omylu přizpůsobili, vždyť již název alba odkazuje k prastaré inkvizitorské praktice.
Ženu, jež byla podezřelá z čarodějnictví, zatížili kameny a hodili do studně. Pokud šla ke dnu, posednutí ďáblem bylo vyloučeno. Bohužel, taková ženština vždy zemřela.
Plochy bez horizontu
Naděje dnešní newyorské kytarové scény představují jedním dechem vyslovovaná jména - The Strokes, Interpol, Yeah Yeah Yeahs nebo právě Liars. Musíme však zůstat na pozoru, neboť co do povahy tvorby jsou si zmíněné kapely poměrně vzdálené.
The Strokes revitalizují šťastnou éru klubu CBGB na sklonku sedmdesátých let, Interpol ulpívají v pomalém tempu, jejich album Turn On The Bright Light přináší melancholickou atmosféru a Yeah Yeah Yeahs s nezkrotnou zpěvačkou Karen O naplňují smysl novinářské kolonky art-punk.
Možná k posledně jmenovaným mají Liars nejblíže. Ale spíše než srovnávání se současníky může přesnější pochopení přinést, když se na Liars zaměříme jako na dědice určitého specificky newyorského myšlení, jehož zakladateli jsou Velvet Underground a důstojnými následovníky Sonic Youth.
Spřízněnost tkví ve schopnosti organicky propojit analfabetismus s čímsi výsostně intelektuálním, aniž vznikl samoúčel. Jmenovaní cíleně pracovali a pracují s disharmonií: ať šlo o dlouhé psychedelické vyhrávky Velvet Underground nebo o Thurstona Moorea ze Sonic Youth, který kytaru na koncertech týral šroubovákem a tvrdil, že nikdy neměl chuť učit se na ni hrát.
Nekonečné zpětné vazby na kytaře (Sonic Youth), agresivní elektronické plochy bez horizontu na dohled (Liars). Využívali a využívají monotónnost, ale v jejich podání není hypnotická, nýbrž znervózňující.
Černá díra se nekoná
Pomineme-li převahu hypnoticky trhavých rytmů - trojice Liars koncertuje v sestavě dvoje bicí a kytara - čarodějnické procesy jim slouží výhradně jako účelová zástěrka konceptu.
Archaický příběh představuje záchytný bod, nejjednodušší z odpovědí pro naprosto současné tendence, jež se odehrávají na rovině zvuku a techniky kompozice jednotlivých skladeb.
Pro jejich zkoumání není charakter příběhu podstatný. Stejně jako čarodějnice, by posloužili třeba ufoni. Liars spojují punkové neumětelství (například píseň postavená na jediném kytarovém akordu) s elektronickými a analogovými hluky a ruchy, které se zadírají do zvukovodů jako zlámané nehty.
Ještě před několika lety se kytarové skladby obecně pouze halily do předtočených samplů a smyček jako ruský kočí do liščích kožešin.
Na půdorysu se ovšem máloco měnilo. Liars nastolili opačný trend. V jejich případě nelze hovořit o očistě přearanžovaných věcí. Liars zkoušejí, co všechno lze od klasického schématu písničky odečíst; zkoušejí, kde přesně je hranice, za níž se zhroutí.
Výsledek překvapuje. Pod vrstvou hluků nezbývá kromě nepravidelných rytmů téměř nic, přesto nedošlo k sebepohlcení.
