Trójané v Salcburku obstáli jen částečně

Symfonická díla Hectora Berlioze - ať už Fantastická symfonie, Faustovo prokletí anebo Harold v Itálii - v sobě nesou silný dramatický náboj, přesto se na divadelním poli tento francouzský romantický skladatel příliš neprosadil. Jeho tři opery zůstávají stranou zájmu divadel i publika a jen příležitostně dochází k pokusům o jejich vzkříšení. Jeden takový letos podnikl Salcburský festival, který nesáhl po ničem menším než po kolosálním dvoudílném jevištním opusu Trójané, který uvedl v jednom večeru a v téměř nekrácené podobě.

Začínalo se v pět odpoledne, hodinová přestávka byla vyčleněna na večeři a ještě jedna další půlhodinová na oddech. Končilo se až před jedenáctou a zabránit únavě i pocitu z vlekoucího se představení se přes všechnu snahu nepodařilo.

Může za to jak dílo samo, tak jeho inscenátoři. Berlioz byl zaujatý Gluckem, antikou, Vergiliem a jeho příběhy o dobytí Tróje a lásce Didony a Aenea: vytvořil operní epos plný mohutných sborů a průvodů a vzletných árií a duet, ale nepomyslel na provozní obtíže. I hudebně jako by narážel na záludnost vlastního předsevzetí. Ne že by to v partituře příležitostně nejiskřilo barvami a výraznými melodiemi, ale celek působí spíše jako jakási divadelní zkamenělina; hlavně proto, že postavy postrádají psychologický rozměr a vývoj.

Salcburský festival 
Hector Berlioz: Trójané
Dirigent: Sylvain Cambreling
Režie, scéna a osvětlení: Herbert Wernicke
Velký festivalový dům, 27. srpna
Pokud jsou však na to prostředky, není na škodu operu uvést - přinejmenším proto, že i rarity ilustrují operní dějiny. Jen je třeba nalézt náležitý inscenační klíč.

Režisér Herbert Wernicke pro Salcburk v minulých letech připravil některé zajímavé projekty, například Monteverdiho Orfea nebo Musorgského Borise Godunova, ale tentokrát mnoho nevymyslel. Zjevně chtěl obrazně demonstrovat až do našich dnů přetrvávající národní nesnášenlivost, militarismus a fanatismus a mezi tím vším se zmítající individuální osudy. Navrhl bílou a chladnou scénu, kterou s "vnějším" světem spojuje jen průrva v zadní oválné stěně; v ní lze mimo jiné zahlédnout i projíždějícího trojského koně. Řečtí bojovníci přepadající Tróju mají současné vojenské helmy a samopaly, lid i jeho vládci černé kostýmy a smokingy doplněné barevnými rukavicemi: ve válečné Tróji červenými, na dvoře královny Didony modrými. Celkově však nejsou příliš nápadité a ona aktualizace nakonec patří k těm, které vyznívají spíše dětinsky a úporně.

Inscenaci navíc, ba hlavně schází jakákoli řemeslná režie, herectví se omezuje na zdlouhavé a nudné příchody a odchody a prostoje. Ani oživení v podobě filmové projekce starověké bitvy pozornost příliš nezvedlo.

Zatímco režie k rehabilitaci díla příliš nepřispěla, hudební stránka dopadla uspokojivěji. Velkou zásluhu na tom měla pěvkyně Deborah Polaski, která vytvořila hned dvě role: věštkyni Kassandru, jež v prvním díle věští zkázu Tróje a marně varuje lehkomyslné obyvatele, a královnu Kartága Didonu, která v druhé části neunese odchod milovaného Aenea. Ještě před tím, než dobrovolně zemře, prorokuje zkázu Kartága a zrod věčného Říma. Mocný hlas Polaské se úspěšně, neúnavně a bez forzírování prosazoval proti orchestru a její imponující osobnost provizorně "táhla" celou rozpačitou inscenaci. I další role byly promyšleně obsazeny. Především tenorista Jon Villars jako Aeneas potěšil mladistvým hrdinným tenorem, který je velkým příslibem pro budoucnost. Robert Lloyd jako královnin ministr, Yvonne Naefová jako Didonina sestra Anna a další sólisté v menších rolích rovněž obstáli.

Orchestre de Paris řídil Sylvain Cambreling, který zdůraznil rafinovanosti a kouzla Berliozovy partitury, čímž z představení učinil alespoň sluchový zážitek. Nemalým dílem přispěl i sbor Vídeňské státní opery posílený o Slovenský filharmonický sbor. Pro Berliozovy Trójany se v Salcburku udělalo hodně, ale mohlo se udělat daleko víc.

Režisér Herbert Wernicke

Deborah Polaski

Dirigent Sylvain Cambreling

Skladatel Hector Berlioz

Fotografie z opery Trójané - 1

Fotografie z opery Trójané - 2