Tak nám ze Svatého otce udělali newageového rappera

- Promluvit o kompaktním disku Abba pater, na kterém byly archivní úryvky z promluv Jana Pavla II. vsazeny do proudu hudby, znamená nesměšovat předčasně dvě věci: náboženský obsah a umělecké ztvárnění.
Náboženské poselství textů, pronesených papežem a přenesených na kompakt, je jasné a nepřekvapivé. Připomíná tradiční hodnoty křesťanské víry tomu publiku, které si je připomínat chce.

Činí tak pomocí citátů z bible, částí středověkých hymnů či modlitby Františka z Assisi Pane, učiň mě nástrojem tvého pokoje. Ve všech případech jde o texty - ať už papežem doslova recitované, nebo parafrázované a komentované -, které jsou v "cílovém prostředí" důvěrně známy. Ve spojení se sugestivním papežovým hlasem proto na posluchače, jenž PŘEDEM VÍ, co je ústředním smyslem textů, a jenž je pozitivně naladěn i vůči jejich interpretovi, nemohou nepůsobit. Kompakt je předurčen k tomu, aby byl poslouchán v obývacím pokoji dobré katolické rodiny v oné blažené, lehce povznesené chvíli po nedělním obědě.
A co posluchač, který neví, kdy a kde se zpívá hymnus Ubi caritas a proč by měl nějaké hudbě naslouchat jen proto, že muž, který do ní tak naléhavě promlouvá, je římský papež? Tomu bude disk Abba pater zcela, zcela, zcela lhostejný. Zastávám názor, že v moderní době je "církevní kultura" menšinovou subkulturou uvnitř pluralitní sekulární společnosti. Subkulturou, která je tolerována natolik, nakolik je vyvinuta tolerance společnosti k menšinám, ale sama o sobě, pokud něčím výrazným (charitativní činností) nepřispěje k hodnotám většinové společnosti, zvláštní pozitivní zájem nevzbuzuje. Abba pater je korunním důkazem této teze.
Je-li textová stránka kompaktu tak dokonale "interní" církevní záležitostí, o hudební složce platí pravý opak: tu lze popsat jako líbivý "střední proud" s prvky klasiky a etnohudby. Tu táhlé medové smyčce, tu něžné dětské sbory, tu chemické zvuky syntezátorů.
Čtenář nechť si představí něco mezi unylou sladkostí Andrey Bocelliho, monstrózním patosem Vangelisovým a nejasným pocitem "posvátna", který evokují aranže posledního disku skupiny Queen. S ním má Abba pater společný i jistý nádech nekrofilnosti: Made in heaven bylo natočeno po smrti Freddieho Mercuryho tak, že k jím nazpívaným sólovým partům byly dotočeny ostatní součásti.
Pocit vykonstruovanosti u papežského kompaktu vyvrcholí ve čtvrté, titulní skladbě, v níž papež nejen "rapuje", ale skutečně zpívá. Co však zpívá: na archivní nahrávce zpíval při mši Otčenáš na jednoduchý chorální nápěv - a autoři disku k němu dokomponovali harmonii a sborové opakování, a vyrobili tak bizarní operní árii. I s potleskem.
Ještě jednu hudební a religionistickou souvislost musíme však uvést: tímto libovolným mixováním hudebních stylů, neustálým zřetelem na jednoduchost a líbivost, slibováním "duchovního zážitku" a "duchovní pouti" na sleeve-notu, ale rovněž "kořeněním" katolického popu špetkami exotiky hudební i náboženské (africké dětičky dělají své "hula, hula", jeden Otčenáš zapěje sbor v církevněslovanském jazyce i harmonii a jako vrchol se zničehonic ozve "jeruzalémské" zaječení Šma Jisrael) - tím vším Abba pater prozrazuje, že jeho asi nejpřesnější stylové zařazení zní: new age.
Pro prodavače v megastorech může být toto konstatování radou, do kterého regálu disk zařadit. Pro některé zbožné posluchače šokem (pro nezasvěcené dodáváme: "new age" platí v křesťanských kruzích platí synonymum novopohanství a tudíž jako nadávka). Pro historiky kultury 20. století docela zajímavé téma k úvahám, co se to s tradičními strukturami evropské estetiky i spirituality děje: jak je možné, že takovýto až modelově postmoderní a newageový produkt vyplodí i ten a právě ten, kdo na vědomé rovině postmodernu i new age ostře odmítá. A co všechno je možné ještě.

Abba pater
producent	Vincenzo Messina a Leonardo de Amicis
hudba	Leonardo de Amicis a Stefano Mainetti
textová supervize	Don Giulio Neroni
CD, 49 minut
Vydalo Radio Vaticana a Sony Music