Skupina Status Quo, jejíž kořeny sahají do šedesátých let, své boogie prakticky nezměnila. Přesto dosáhla většího počtu žebříčkových úspěchů než Rolling Stones. Ostatně většina "statusáckých" hitů prý zazní dnes večer v pražské Sportovní hale. "Myslím, že zahrajeme i několik ukázek z nové desky, kterou jsme dokončili před dvěma týdny a která by pod názvem Under The Influence měla vyjít v únoru příštího roku," potvrzuje kytarista a zpěvák Francis Rossi.
Není příliš mnoho kapel, které by spolu vydržely tak dlouho, jako vy. Co vás dodnes drží pohromadě?
To opravdu nevím. V roce 1984 jsme se asi na rok rozpadli. Nebyli jsme spolu schopni hrát. Ale od té doby máme vynikající vztahy - neustále jsme v jednom autobuse, jedné místnosti a v tomtéž studiu. Nevzpomínám si, že by to mezi námi nějak zajiskřilo. Rok odloučení naučil každého z nás toleranci.
Více než třicet let se věrně držíte boogie. Nikdy jste neměli chuť tenhle styl změnit?
Vlastně ne. Občas se v naší hudbě objevovaly prvky country. Je to pochopitelné. Country, rock a blues mají k sobě velice blízko. My jsme vždycky hráli směs tří stylů. Tak vzniklo specifické boogie Status Quo. Jednou jsme skutečně uvažovali, že bychom změnili styl, ale naštěstí jsme to nikdy neudělali.
Proč naštěstí?
Čas ukázal že to bylo dobré rozhodnutí. Pokud změníte styl podle nějakého trendu, vždycky to uděláte příliš pozdě - nejdřív v okamžiku, kdy už je trend na vrcholu a pak následuje zákonitě sestup. Nakonec si vysloužíte jen posměch. Přijdete s muzikou, která je zastaralá. Za dobu, co hrajeme, se na čele hitparád vystřídala řada módních vln. Kde je jim konec? Kde je art rock, hard rock, glam rock, punk? Status Quo tu jsou dodnes. Stále dělají muziku, kterou mají rádi a lidem se líbí - to je přeci úžasné, ne?
Jak se cítíte jako kapela, která měla v britské hitparádové desítce víc hitů než Rolling Stones?
A přitom oni jsou mnohonásobně slavnější, že? To je ta relativita... Kdokoli vám vyjmenuje pět hitů od Rolling Stones, aniž by mrknul okem. Když se ho zeptáte na totéž v případě Status Quo, a on nebude naším fanouškem, vzpomene si sotva na jednu skladbu - Rockin' All Over The World. Mít lepší hitparádové výsledky než Rolling Stones je samozřejmě skvělý pocit, ale to je asi tak všechno.
Složili jste ohromná kvanta písní. Existuje nějaký námět, o kterém byste chtěli zpívat?
Takhle jsme o tom nikdy nepřemýšleli, protože jsme nepsali texty s určitým záměrem. Obyčejně se totiž text odvinul od melodie. Rychlejší skladba zplodila veselejší text, balada zase jakoby v nás vyvolávala melancholičtější slova. Ale v podstatě většina našich skladeb jsou milostné písně, i když to velmi často není žádné klišovité vyznání lásky, ale popis mnohem složitějšího milostného vztahu dvou jedinců opačného pohlaví. A to je podle mého názoru nevyčerpatelné téma, tak proč hledat jiné?
Prý jste byli první kapelou, která hrála s pohledem zabodnutým do země a hlavou si potřásala do rytmu. Teprve od vás to pak převzala většina rockových a zejména metalových kapel...
Myslím si, že to tak bylo. Tehdy bylo zvykem hrát pokud možno nehybně, s pohledem upřeným do publika. Jenže to sedávalo na zemi, všichni měli dlouhé vlasy a maximálně si s námi zazpívali některý z hitů, což bylo strašně stresující. Na takovéto publikum se moc dlouho dívat nedá. Tak jsme se jednoduše začali hýbat do rytmu alespoň my a najednou se nám hrálo mnohem líp.
Jak jste prožívali koncerty v 60. a 70. letech v porovnání s dneškem?
To je ohromný rozdíl. Koncem šedesátých let jsme si až příliš potrpěli na image a z koncertů se vytratila energie. To se změnilo s nástupem sedmdesátých let. Hráli jsme jen ve čtyřech a prudce se to zlepšilo. Tenkrát jsme měli nejskvěleší koncerty: spontání, energické, přirozené. Snažíme se o to i dnes. Tak starým kapelám, jako jsme my, už věří málokdo. Většina lidí je dokonce přesvědčena, že náš koncert bude upachtěné senilní vzpomínání na minulost. O to víc se snažíme lidi pobavit, dostat je do takové nálady, aby si při odchodu říkali: "Sakra, ti páprdové pořád ještě skvěle hrají!" V Praze ze sebe vydáme všechno. Určitě nezklameme - alespoň doufám.
Není příliš mnoho kapel, které by spolu vydržely tak dlouho, jako vy. Co vás dodnes drží pohromadě?
To opravdu nevím. V roce 1984 jsme se asi na rok rozpadli. Nebyli jsme spolu schopni hrát. Ale od té doby máme vynikající vztahy - neustále jsme v jednom autobuse, jedné místnosti a v tomtéž studiu. Nevzpomínám si, že by to mezi námi nějak zajiskřilo. Rok odloučení naučil každého z nás toleranci.
Více než třicet let se věrně držíte boogie. Nikdy jste neměli chuť tenhle styl změnit?
Vlastně ne. Občas se v naší hudbě objevovaly prvky country. Je to pochopitelné. Country, rock a blues mají k sobě velice blízko. My jsme vždycky hráli směs tří stylů. Tak vzniklo specifické boogie Status Quo. Jednou jsme skutečně uvažovali, že bychom změnili styl, ale naštěstí jsme to nikdy neudělali.
Proč naštěstí?
Čas ukázal že to bylo dobré rozhodnutí. Pokud změníte styl podle nějakého trendu, vždycky to uděláte příliš pozdě - nejdřív v okamžiku, kdy už je trend na vrcholu a pak následuje zákonitě sestup. Nakonec si vysloužíte jen posměch. Přijdete s muzikou, která je zastaralá. Za dobu, co hrajeme, se na čele hitparád vystřídala řada módních vln. Kde je jim konec? Kde je art rock, hard rock, glam rock, punk? Status Quo tu jsou dodnes. Stále dělají muziku, kterou mají rádi a lidem se líbí - to je přeci úžasné, ne?
Jak se cítíte jako kapela, která měla v britské hitparádové desítce víc hitů než Rolling Stones?
A přitom oni jsou mnohonásobně slavnější, že? To je ta relativita... Kdokoli vám vyjmenuje pět hitů od Rolling Stones, aniž by mrknul okem. Když se ho zeptáte na totéž v případě Status Quo, a on nebude naším fanouškem, vzpomene si sotva na jednu skladbu - Rockin' All Over The World. Mít lepší hitparádové výsledky než Rolling Stones je samozřejmě skvělý pocit, ale to je asi tak všechno.
Složili jste ohromná kvanta písní. Existuje nějaký námět, o kterém byste chtěli zpívat?
Takhle jsme o tom nikdy nepřemýšleli, protože jsme nepsali texty s určitým záměrem. Obyčejně se totiž text odvinul od melodie. Rychlejší skladba zplodila veselejší text, balada zase jakoby v nás vyvolávala melancholičtější slova. Ale v podstatě většina našich skladeb jsou milostné písně, i když to velmi často není žádné klišovité vyznání lásky, ale popis mnohem složitějšího milostného vztahu dvou jedinců opačného pohlaví. A to je podle mého názoru nevyčerpatelné téma, tak proč hledat jiné?
Prý jste byli první kapelou, která hrála s pohledem zabodnutým do země a hlavou si potřásala do rytmu. Teprve od vás to pak převzala většina rockových a zejména metalových kapel...
Myslím si, že to tak bylo. Tehdy bylo zvykem hrát pokud možno nehybně, s pohledem upřeným do publika. Jenže to sedávalo na zemi, všichni měli dlouhé vlasy a maximálně si s námi zazpívali některý z hitů, což bylo strašně stresující. Na takovéto publikum se moc dlouho dívat nedá. Tak jsme se jednoduše začali hýbat do rytmu alespoň my a najednou se nám hrálo mnohem líp.
Jak jste prožívali koncerty v 60. a 70. letech v porovnání s dneškem?
To je ohromný rozdíl. Koncem šedesátých let jsme si až příliš potrpěli na image a z koncertů se vytratila energie. To se změnilo s nástupem sedmdesátých let. Hráli jsme jen ve čtyřech a prudce se to zlepšilo. Tenkrát jsme měli nejskvěleší koncerty: spontání, energické, přirozené. Snažíme se o to i dnes. Tak starým kapelám, jako jsme my, už věří málokdo. Většina lidí je dokonce přesvědčena, že náš koncert bude upachtěné senilní vzpomínání na minulost. O to víc se snažíme lidi pobavit, dostat je do takové nálady, aby si při odchodu říkali: "Sakra, ti páprdové pořád ještě skvěle hrají!" V Praze ze sebe vydáme všechno. Určitě nezklameme - alespoň doufám.
