RECENZE: PG Roxette se snaží znovu nastartovat popové dynamo

Když v roce 2019 prohrála zpěvačka Marie Fredriksson boj s rakovinou, znamenalo to konec dua Roxette. Zároveň bylo celkem jasné, že její pozůstalý parťák, skladatel a rovněž zpěvák Per Gessle, na skládání hudby nezanevře.

Byla by to ostatně škoda, protože mezinárodní úspěch švédského dua zapříčinil jeho dar psát chytlavé, a přitom ne okatě vlezlé melodie.

Roxette díky tomu patřili mezi kapely, na nichž se dalo demonstrovat, jak má vypadat vkusný rádiový pop. Po Mariině odchodu Per Gessle nejprve uvažoval o tom, že se vydá na šňůru koncertů, na nichž by se setkával s fanoušky a připomínal klasické hity Roxette.

Pandemie však jeho plány zhatila, takže se místo živého hraní soustředil na psaní nového materiálu. Na podzim 2019 dostal nabídku, zda by nechtěl složit píseň do chystaného snímku Top Gun: Maverick.

Souhlasil a napsal Walking on Air, na níž si podle vlastních slov chtěl vyzkoušet, jak by to znělo, kdyby se pokusil přijít s typickou skladbou Roxette, která by se náladou vracela do dob alb Look Sharp! a Joyride. Skladba nakonec ve filmovém trháku s Tomem Cruisem nezazněla, nicméně svým způsobem nastartovala práce na albu Pop-Up Dynamo!

Zamávejte Pet Shop Boys

Osmdesátá a raná devadesátá jsou v kurzu a Per Gessle pod hlavičkou PG Roxette si to velmi dobře uvědomuje. Deska je vyloženě nostalgická záležitost, která zní jako sumář typických Gessleových skladatelských postupů v syntezátorovém aranžmá a s několika překvapeními.

Ne ovšem zcela příjemnými, například The Craziest Thing je vyložená vykrádačka Pet Shop Boys a skladby The Loneliest Girl In The World či Headphones On v urputné snaze znít co nejpozitivněji sklouzávají k poněkud křečovitému diskotékovému kolovrátku.

Pop-Up Dynamo!

60 %

PG Roxette

Zmíněná Walking On Air celé album otevírá a je jakousi jeho vlajkovou lodí. Zpěvná melodie, Gessleův zpěv podpořený v refrénu dívčími sbory, retro aranžmá. Vše na svém místě, na albu se v rámci zachování autenticity podíleli doprovodní muzikanti z „původních“ Roxette. Zvuku nicméně dominují syntezátory. Gessle sice na obalu alba třímá kytaru, ale ta se ke slovu dostane jen sporadicky.

Spíš vzpomínka než hit

Per Gessle je příliš zkušený muzikant a skladatel na to, aby se spolehl na okatý Roxette revival, a i když se od minulosti nechce a nemůže odpoutat, hledá nové barvy a nálady. Jako třeba v baladické You Hurt The One You Love The Most, což je krásný, zasmušilý kousek.

Je jasné, že chemii mezi Perem a Marií, která poháněla jejich nejznámější hity, ničím nahradit nelze. I z toho důvodu je deska nejsilnější ve spíše zadumanějších polohách – kromě výše zmíněné balady třeba v elegické Watch Me Come Undone.

Celosvětový hit nejspíš tohle album nevygeneruje, jde o album hlavně pro skalní fanoušky Roxette. Ti by jím ale v žádném případě neměli být pohoršeni.