Důvod? Byla to pro něj příliš osobní a hlavně bolestná záležitost. Neil Young se na ní vypisoval z komplikovaného vztahu s herečkou Carrie Snodgressovou (hrála například v motorkářské klasice Bezstarostná jízda).
„Je to odvrácená strana jednoho románku. Rána, bolest. Prostě jsem to nedokázal poslouchat, tak jsem si to střežil pro sebe. Chtěl jsem se posunout dál a tyhle písničky jsem schoval do trezoru, do zadních komnat své mysli. Ve skutečnosti je to ale krásná nahrávka, proto jsem ji nakonec vydal. Usoudil jsem, že se o ni chci podělit. Život prostě někdy bolí,“ prohlásil Young na adresu Homegrown.
Pokud však po těchto slovech očekáváte bolestnou a drásavou nahrávku, poslech Homegrown vás lehce vyvede z omylu. Není to sice žádná rozjuchaná pohodička, ale do deprese při ní neupadnete.
Je to intimní, křehká nahrávka, v duchu Youngovy tehdejší tvorby. Čili křehký folk a country rock. Žádná velká gesta, hudebník je v písních soustředěný a většinou ponořený do sebe, do svého vnitřního světa. Výjimkou je snad razantnější Vacancy, za níž však následuje opět spíše sklíčená Little Wing.
Album má skvělý nástup. Separate Ways je zadumaná, vznáší se v lehce bluesovém oparu, ale decentní využití steel kytary a foukací harmoniky ji řadí spíše do country. Young zpívá tak trochu odevzdaně, pouze při refrénu malinko přidá. Vše je odměřené jak na lékarnických vahách, ničím se neplýtvalo.
Jak rozvážně píseň začíná, tak nenápadně i končí. Podobně zní i následující Try, v níž hostuje countryová zpěvačka Emmylou Harrisová. Ani ne dvouminutová Mexico je jednou z nejpůsobivějších a nejobnaženějších písniček na desce. Je to spíše jen jakési intermezzo než plnohodnotná skladba, stránka deníku, zpola rozpitá.
Do trojlístku k ní spadají ještě skladby Florida, což je spíš úlet, mluvené slovo, záznam jakéhosi bizarního snu, a Kansas. V ní si Young vystačí opět jen s letmo nahozenou melodií, akustickou kytarou a harmonikou.
HomegrownNeil Young |
We Don’t Smoke It No More je klasická bluesová dvanáctka. Dalším z vrcholů je White Line s nostalgickou atmosférou, jak vystřiženou ze zmíněného filmového kultu Bezstarostná jízda. Zbývá závěrečná dojemná balada Star Of Bethlehem s hostující Emmylou Harrisovou. Krásná tečka za albem, které se asi nezařadí mezi Youngovy stěžejní počiny, ale takovou ambici nemělo.
Je to ryze osobní věc, za jejím vydáním podle všeho nestály komerční pohnutky, ale spíš potřeba uklidit si v archívech a v hlavě. Desky točené a vydané čistě pro mamon vypadají a znějí jinak. Neil Young si může vydechnout a věrní fanoušci taky. Že mají konečně tohle album ve sbírce.
