Primal Scream nešetřili energií a Roxy zářilo štěstím

Zpráva, že Primal Scream zahrají v rámci turné k desce Beautiful Future v pražském klubu Roxy, se zdála zprvu neuvěřitelná. Skotská kapela se pak předvedla ve skvělé formě.

Superlativů můžete s touhle šesticí, která má na kontě přes deset milionů prodaných nosičů, spojit kolik chcete; stejně to bude málo. Jejich věhlas by dokázal naplnit i menší stadion, a tak přitáhnout davy do Roxy nebyl problém. Jakoby Frank Sinatra hrál v Redutě nebo U2 duněli v Lucerně.

Co u jiných může skončit jako marné, trapné a kýčovité plácnutí do vod hudebního experimentátorství, to dokáží Primal Scream proměnit v rádii oblíbené hity, při nichž se i na parketu lokální diskotéky v Horní Dolní bude křepčit jako o život. Zároveň je ale pochválí kritika alternativních, intelektuálních i spotřebních médií.

Kapel s velkým renomé pohřbeným v minulosti se u nás za rok vystřídají desítky. K těm ale Primal Scream ani v nejmenším nepatří. Stává se, že Gillespie v hudebním tisku utrousí kladnou poznámku na adresu začínající britské skupiny a do týdne je to horký kůň jednoho z vydavatelských gigantů. Vidět Primal Scream v klubovém prostředí je proto pro fanouška dárek.

PRIMAL SCREAM - Rocks (živě v Roxy, Praha)

Pravidelní završovatelé festivalu Glastonbury v malém prostoru se zdmi, které by mohly vyprávět. Paráda! Bude to skvělý! A ze všech očekávání se nakonec začnete bát, že to nebude ono. Určitě nepřijedou černošské vokalistky. To znamená, že nezahrají nic ze Screamadelica (1991). Jižanské období Give Out But Don't Give Up (1994) je už dávno zapomenuto, takže si nezavzpomínáme. A tak dál. A tak dál.

Najednou je 20:30. Na scénu přichází, alespoň podle zjevu, jeden mladší Keith Richards, jeden roztančený námořník v červeném s basou, dva uhlazení úředníci v oblecích (klávesy + kytara), mlátička bubeník a klátící se rachitická postava zcela netečného zpěváka. Neřeknou skoro nic, ani se na sebe nekouknou a spustí od podlahy tak tvrdé, že by Vám ji nesmontoval žádný receptář na světě.

Úvodní singl nové desky Can’t Go Back rozpohyboval i ty boky, jejichž majitel si ještě rychle doplňoval tekutiny na baru. Ruce byly nahoře v celém klubu. A nervozita, že tenhle koncert nedostojí očekáváním byla ta tam. Šest dost roztodivných chlápků, vypadajících trochu jako Rolling Stones revival, povznášelo naopak v následující hodině a půl zážitek každou chvilku ještě výš.

Hned na začátku zahráli i čistě rock’n’rollovou Jailbird, zřejmě aby dali jasně najevo, že od nich můžeme čekat všechno. Dlužno uznat, že publikum kapele energii okamžitě vracelo. Když došlo na Movin' On Up, nahradilo přes tisíc českých hrdel v hledišti Roxy tři černošské vokalistky na výbornou. Účesy všech přítomných létaly do zběsilého rytmu Swastika Eyes.

Místní světelný technik při Suicide Bomb po dlouhé době oprášil, v přítomnosti alespoň na první pohled rockové kapely, laserový projektor, který má obyčejně připravený na techno. Chvíli jste byli v epicentru house party, ještě jste kapele ani nestihli poděkovat potleskem a hned přišel kytarový nášup Rocks.

Pak přidali hopsavou hitovku Country Girl a singl Uptown ze současné desky Beatiful Future. Na konci opouštěli za mohutného potlesku klub plný šťastných lidí. S tímhle zážitkem je skoro jisté, že nás s Primal Scream ještě čeká krásná budoucnost. Co asi budou hrát, až jim v roce 2027 bude tolik co dnes Rolling Stones, ke kterým byli občas přirovnáváni?

. Kdo jsou Primal Scream

Hudba kapely postavené na konci osmdesátých let kolem Bobbyho Gillespieho (bývalého bubeníka další hudební ikony Jesus and Mary Chain, který se v Primal Scream pevně drží mikrofonu) je přímou definicí slova: bezbřehá. Podobně, jako kdysi The Clash, dokáží rock’n’rolloví kluci Primal Scream vždy k muzice přistupovat bez předsudků.
Jako kulinářští mistři, skládají dohromady „chutě“, které nikoho před nimi ani nenapadlo zkusit kombinovat. Od začátku devadesátých let se jim povedlo postavit mosty mezi rockery a taneční scénou, s úspěchem přinutili klubové publikum poslouchat jižanské country a takřka čistý newyorský hardcore ve velmi tvrdém techno kabátku jim rádia spolkla skoro bez mrknutí oka.
Jednou nadchnout originálním přístupem, to se občas povede i kapele, která později zase zmizí, stejně nenápadně, jako se objevila. Primal Scream jsou ale v tomto ohledu zcela výjimeční. Tipnout přesně, jakým směrem se bude ubírat jejich další deska, to by bylo, jako dnes neomylně vyplnit do sázkového tiketu kompletní vývoj fotbalového MS 2010. Vsadit si naopak na to, že Vás výsledek přinejmenším překvapí a povznese, to by byla zaručená výhra.