Claptona provází pověst legendy, která pomohla rozdmýchat hudební kvas šedesátých let. Kamarádil se s Beatles, fascinoval davy, které mu pomohly vynést náročnou muziku až do hitparád. Osobní krize, neštěstí, drogy či alkohol jej srážely dolů, ale on se pokaždé vrátil jakoby posílen.
„Prožil jsem zavržení, ztrátu i strach. Dnes o těch pocitech mohu psát písničky,“ řekl. Jeho soustředěný, elegantní styl jako by překrýval všechny jeho jizvy. Možná, že nedostatek rodičovské lásky vybudil jeho mimořádnou citlivost.
Eric Clapton se narodil 30. března 1945 v malé vesnici Ripley nedaleko Londýna. Otce, kanadského vojáka, který se ještě před jeho narozením vrátil domů, Clapton nepoznal. Matka, jíž bylo v té době šestnáct let, dala malého Erika do výchovy ke svým rodičům. A hledala štěstí jinde.
„Když přijela na návštěvu, myslel jsem si, že je to moje starší sestra,“ vzpomínal Clapton. Jakmile si uvědomil celou pravdu, uzavřel se více do sebe a vlastně také do světa hudby, který jej fascinoval.
„Cestou do školy jsem chodíval kolem prodejny hudebních nástrojů. Zastavoval jsem se u výlohy, zíral na jednu z kytar a snil jsem o ní. No a babička mi ji pak koupila,“ vzpomínal Clapton.
Hledal muziku plnou emocí, která by nasytila jeho citovou vyprahlost, a našel ji ve stylech amerických bluesmanů. Clapton studoval střední uměleckou školu, možná by se z něho stal umělecký sklář. Hraní v klubech jej však začalo pomalu pohlcovat stejně jako tehdejší noční život Londýna.
Počátek Claptonovy kariéry připomíná jízdu přes mnoho přestupních stanic.
Na podzim 1963, kdy se dali dohromady Rolling Stones a Beatles vyrazili z Liverpoolu dobýt svět, hrál Clapton ve své první významné skupině The Yardbirds.
Publikum si okamžitě všimlo jeho stylu, který vycházel ze šťavnaté muziky Chucka Berryho, Clapton se přiučil také u bluesmanů Muddyho Waterse, B. B. Kinga a Roberta Johnsona. Jeho poznávací značkou se stal táhlý kytarový tón, který mu vynesl přezdívku Slowhand neboli Pomalá ruka.
Elegantní klasik
Ještě mu nebylo dvacet a zažíval obrovský příval zbožnění i slávy. Měl reputaci, již žádný mladý instrumentalista nepoznal. Podle dodnes vyprávěných legend se začaly v londýnském metru objevovat ručně psané nápisy „Clapton je bůh“.
Vnitřně neklidný muzikant později přiznal, že ho to zahnalo spíš do vnitřní samoty. Měl psychické problémy s tím, aby si zvykl na svou situaci. Pomáhal si alkoholem a drogami, zároveň tvrdě pracoval.
Stejně jako velikáni jeho generace Clapton vnímal, že hudba mění před jeho očima svět, respektive životní styl celé společnosti. Clapton si o sobě nikdy nemyslel, že je bůh, spíše se snažil využít svého postavení k tomu, aby hrál stále lepší hudbu.
Nevyhovovalo mu, že se Yardbirds zaměřili více na hity, a nastoupil k vyhraněné kapele The Bluesbreakers Johna Mayalla. V té době byl tak slavný, že jejich dodnes velebená deska Bluesbreakers With Eric Clapton nesla také jméno kytaristy.
„Natočili jsme ji kompletně za dva dny. Všechno, co jsem řekl nahrávacímu technikovi, bylo: ,Dej mi mikrofon blízko k bedně.’ Byl jsem tak plný muziky, že ze mě nemohlo jít nic mimo,“ dodal Clapton. Stylově vyhraněné album, vydané před čtyřiceti lety, se dostalo až na šesté místo britské hitparády.
Za Claptonem táhly davy a on je vedl dál k náročnější muzice, kterou hráli s bubeníkem Gingerem Bakerem a baskytaristou Jackem Brucem ve světově úspěšném triu Cream.
Vydrželi spolu sice pouhé dva roky do listopadu 1968, ovšem na jejich koncerty, plné vzrušujících improvizací a žánrových zlomů, nemohou fandové stále zapomenout. Clapton hledal nové hudební výzvy v superskupině Blind Faith, které se příliš nevedlo, nebo v další krátkodeché sestavě Derek and The Dominoes.
Clapton se stal klasikem mnohem dřív, než si to stačil pořádně uvědomit. Snad ze všeho, na čem se podílel nebo co nahrál do roku 1970, kdy vyšlo dvojalbum Layla And Other Assorted Love Songs, čerpá populární hudba dodnes.
Po tragické smrti Jimiho Hendrixe v září 1970 nebylo na světě konkurenta, který by jej sesadil z trůnu kytarového krále. „Každý jeho tón má své místo jako každý tah štětcem na plátnech velkých mistrů. Není co přidávat ani ubírat. Celé je to jako Clapton sám - velmi elegantní,“ napsal o Claptonově hudbě publicista Ondřej Konrád.
Pád a návrat na scénu
Ani králem se Clapton necítil být. Měl spoustu problémů a málem skončil jako Hendrix, který se udusil vlastními zvratky. Rozpolceného Claptona, pověstného svůdce a miláčka žen, ničily hlavně deprese a heroin. Bez pomoci přátel, hlavně kytaristy The Who Pete Townshenda, by se stal patrně nespolehlivou troskou.
V londýnském sále Rainbow Tehatre se v lednu 1973 konal velkolepý návrat Erika Claptona na scénu, vydaný později na albu. Hrdina se změnil. Na svých dalších deskách Clapton nebyl rozmáchlý kytarový mág, omračující lidi sóly, ale spíše písničkář a vynikající zpěvák, který do svého hlasu vkládal všechen muzikantský cit.
Očistil se od heroinu, zvolnil v práci a měl hity. Třeba reggae I Shot The Sheriff, převzaté od Boba Marleyho. Osmdesátými léty Clapton nějak prokličkoval a další dech chytil na vynikající desce Journeyman, která vyšla v roce 1989. Potřeboval se ještě zbavit dalšího démona: alkoholu.
Podařilo se mu to prý až počátkem devadesátých let. „Bylo to nesmírně těžké. Strašně rád jsem pil. Pokaždé, když vidím lidi, jak si sedí před hospodou a popíjejí pivo, mám chuť se přidat. Ale nesmím. Vím, že bych se z toho nikdy nevyhrabal,“ řekl Clapton, který pravidelně vystupuje na dobročinných koncertech. V Karibiku založil odvykací centrum závislosti na alkoholu i drogách a stále je finančně podporuje.
Tragédie i triumf
Počátkem devadesátých let se zdálo, že se z Claptona stane úctyhodná legenda, něco jako muzikantská instituce, již si budou všichni připomínat, ale která už do hudebního vývoje příliš nezasáhne. Sotva by si Clapton pomyslel, že největší hitparádový triumf má teprve před sebou.
Předcházela mu však krutá rána osudu. V březnu 1991 Claptonův pětiletý a dosud vlastně jediný syn Connor vypadl z okna bytu, který se nacházel ve třiapadesátém patře newyorského mrakodrapu. Zdrcený Clapton se nevrátil k drogám nebo alkoholu, ale k práci. Čtyřiadvacetkrát vyprodal londýnský sál Royal Albert Hall. Ovšem z Connorovy smrti se potřeboval nějak vyzpovídat.
Učinil tak v baladě Tears in Heaven, která vyšla na soundtracku k filmu Rush a jež se zařadila mezi nejdojemnější písně rockové historie. „Tu píseň jsem potřeboval zpívat, abych zjistil, že to ví hodně lidí. Tisíce jiných, kteří vědí, jak jsem se cítil,“ řekl Clapton.
Paradoxně v době, kdy to nikdo nečekal, se kytarový veterán trefil do vkusu a nálad světového publika. Jeho koncertní desku MTV Unplugged si koupilo šestnáct milionů lidí a Clapton za ni v roce 1993 dostal šest sošek Grammy. Na tomto albu zazněla i památná Layla, jiná osudová píseň Erika Claptona.
Napsal ji pro Patti Boydovou, bývalou manželku Beatla George Harrisona, která zprvu neopětovala jeho lásku. Nakonec se s Harrisonem rozvedla a v roce 1979 se provdala za Claptona. Jejich bezdětné manželství vydrželo asi rok. Jiná silná emoce, stesk či touha po otci, se promítla i do Claptonova nedávného hitu My Father’s Eyes. Jeho nejslavnější písně jsou právě ty velmi osobní...
Návrat domů
Eric Clapton hrál vlastně vždycky blues, které se do jeho písní promítlo třeba jen v podobě náladové melancholie. Po kolosálním prodeji alba MTV Unplugged poděkoval bluesmanům, svým učitelům. Cítil to jako povinnost, i když velmi respektovaná deska From The Craddle už nebyla takovou slípkou snášející hromadu zlatých vajec.
Ve své bluesové misi Clapton pokračoval dál na nedávném titulu Riding With The King, již nahrál s legendou B. B. Kingem, zatímco na albu Me And Mr. Johnson připomenul písně Roberta Johnsona, svého hrdiny z mládí.
Loni přišel čas na krátké koncertní vzkříšení tria Cream i na desku Back Home neboli Návrat domů. Sbírku převzatých i nových písní Clapton představí i v pražské Sazka Areně. Domov, respektive rodina a lidi, které má rád, pro něho vždycky představovali jasný životní cíl.
„Deska je o návratu domů a touze tam zůstat,“ řekl Clapton. Otec čtyř dcer, z nichž nejmladší se jeho nové ženě Melii narodila loni v únoru, však dodal, aby to neznělo tak pateticky: „Zůstat do té doby, než vyrazím na cesty se svou muzikou.“
