Mužem, který je nejvíce spojován s hudební pověstí Ibizy, je pětačtyřicetiletý DJ José Padilla. "Když jsem poprvé přijel na Ibizu, objevil jsem kouzlo místních podvečerů. Tak jsem svá vystoupení koncipoval jako hudební doprovod k západu slunce," říká Padilla, jemuž nedávno vyšlo nové album Navigator.
Pro mix zasněné hudby, který při západech slunce provozujete, se ujal termín chill out. Můžete ho nějak definovat?
To je název, který si vymysleli angličtí novináři, aby tu hudbu udělali ještě neobvyklejší. Je to normální ambientní hudba, tedy muzika, která podobně jako nábytek vytváří atmosféru určitého prostředí, třeba letištní haly, kavárny, obchodního domu a podobně.
Je tedy nepřenosná a kromě jediného konkrétního místa nemůže nikde úplně stejně zapůsobit?
Stejně ne, ale do jisté míry podobně - to ano. Každý rok jsem nejoblíbenější skladby sezony vydal na CD pod jménem malinké kavárničky Café del Mar tady na Ibize. Někomu připomenou dovolenou na ostrově, jinému pomohou vytvořit náladu při západu slunce v jeho krajině. Ale ideální spojení funguje opravdu jen zde. Právě to dělá Ibizu hudebně tak atraktivní.
V pětačtyřiceti vydáváte své první album vlastních skladeb u velké gramofonové společnosti. To je věk, ve kterém většina pop hvězd už dávno skončila. Není to divný pocit?
Ani mi to nepřijde. Říkám si - oni mají mládí, já zkušenosti. Na každé kompilaci jsem se snažil mít vlastní skladbu. Takže jediným rozdílem je to, že jsem musel natočit víc skladeb najednou. Trvalo mi to osm měsíců.
Jak se skládá ambientní hudba?
Každý má svůj recept. Já do studia chodím úplně bez přípravy. Začínám z nuly, všechno nechávám na momentální emoci. Jestliže skladbu nedokončím ještě ten den, nazítří už se do té nálady nedostanu. Často se pak divím, co vlastně vzniklo. Já jsem se vždycky cítil být rocker a najednou objevuji, že pod vlivem svých nálad komponuji jemnou, lehce taneční hudbu, často s prvky jazzu a bossa-novy nebo dokonce flamenka.
Poslední skladbou vaší nové desky Navigator je symfonická verze skladby Burta Bacharacha The Look Of Love. V době, kdy byl Bacharach na vrcholu slávy, ho všichni rockoví fanouškové považovali za antipod Beatles a Rolling Stones, za středoproudého kýčaře.
A já tehdy taky. Byl jsem velký fanoušek Pink Floyd a od nich vedla přímá cesta k německým avantgardním kapelám jako Neu, Can nebo Tangerine Dream. Z jejich tvorby vznikl v sedmdesátých letech žánr ambientní hudby, kterou nyní dělám. Ovšem stejně, jako se proměňuje svět, mění se i úhel pohledu, který má pečlivý posluchač na hudbu. Najednou zjistíte, že geniální nebyli jen čtyři Brouci z Liverpoolu, ale také skladatel barové hudby Burt Bacharach nebo tvůrce bossa-novy Antonio Carlos Jobim a další.
Někde jste své skladby označil za zvukové obrazy a sebe víc za malíře zvuků než za skladatele. Cítíte se spíš impresionistou jako Claude Monet, nebo akčním malířem jako Jackson Pollock?
O tom jsem neuvažoval. Ale nejspíš je ve mně něco z obou. A taky kus nějakého krajináře…
