Toho muže známe v posledních letech spíše jako moderátora pořadu Krásný ztráty či bývalého politika. Letos oslaví šedesátiny, oživí kapelu Framus Five a jeho album Poprvé naposledy dokazuje, že i nadále mu patří titul krále českého soulu.
* Takto, s deskou Poprvé naposledy a chystanými koncerty, si představujete oslavu šedesátin?
Ono to vyplynulo víceméně náhodou. Ale když už to na člověka dokročí, myslím, že i v souvislosti s tím, o čem deska je, to bude vhodný model.
* Oživíte vaši legendární kapelu Framus Five. Čili návrat s plnou parádou?
Nepoužil bych slovo comeback. To by bylo opravdu naivní. Bezpochyby je to vstup do hudebního řečiště, ve kterém jsem se už dlouho pohyboval, jen si myslím, že teď v něm teče dost jiná voda. V tom smyslu je to veliký risk. Změnily se všechny poměry na trhu i z hlediska vkusu lidí, jiná je i technika nahrávání. S těmi novými věcmi se musím porovnat.
* Chce to nějakou strategii?
Naše koncertní strategie má tři vlny. V dubnu budeme desku křtít v Praze, Plzni, Zlíně a Brně. Pak chystáme letní aktivity, především hraní na festivalech. Podzim vyvrcholí koncertem v Praze. Tomu já říkám strategie, i když my jsme nikdy nepatřili k lidem, kteří si všechno předem linkují a promýšlejí.
* Jak vznikala vaše deska, vyprovokovaly ji rovněž „pošťuchující elementy“, jako třeba básník Pavel Šrut?
Žena do mě čas od času decentně drcla. Provokativně řekla, abych nebyl líný a začal něco dělat. Tvrdilo to víc kamarádů, ale Pavel Šrut byl hlavním hnacím motorem. Nešlo jen o řeči, on opravdu přinesl nové texty. První sadu mi dodal v létě 2004. Když jsem je četl, cítil jsem, že se nemám na co vymlouvat.
* Říkáte, že nové písně odrážejí pocity chlápka, který má něco v životě za sebou. Jaká je vaše zkušenost v hudbě? Čím jste starší, tím menší máte chuť se nějak stylově vyhraňovat?
Určitě. Na téhle desce jsem dospěl k ideálu, o kterém jsem snil od roku 1967. Vždycky jsem obdivoval na Rayi Charlesovi, že může zpívat cokoli a všechno drží pohromadě. Mohl to být jazz, country, Ray Charles nazpíval své verze cizích písní včetně Yesterday nebo Eleanor Rigby od Beatles. On písně jakoby sváže a je to okamžitě poznat. Myslím, že mé nové album je první, kde se mi něco takového taky trochu daří.
* Nabízí se srovnání s Kolejí Yesterday, vaším legendárním titulem z 80. let. Hned v úvodu nového alba citujete jinou McCartneyho píseň, When I’m Sixty Four, Až mi bude čtyřiašedesát. Trochu si s těmi motivy pohráváte?
V textech narazíte na celou řadu podobných narážek nebo, jak říká pan prezident, „schválnůstek“. V písních se objeví také odkazy na naše starší věci, Nic ve zlým nebo Krásný ztráty. Moc se mi to líbilo včetně ironie, která je s citacemi spojená, včetně pohledů na mužské stárnutí.
* I přes ně se přenášíte s nadhledem, na druhou stranu v písních připomínáte tradiční hodnoty. Třeba že kapela kdysi měla drive a „playback bylo cizí slovo“. Stále je to pro vás cizí slovo?
Sprosté slovo by bylo možná trefnější. Playback se k té hudbě nehodí. Pokud máme na mysli playback v televizi, nikoli v hudebním studiu. Ale dokonce i tam jsme v roce 1968 nahrávali naživo se zpěvem i s kapelou.
* Po listopadu 1989 jste vstoupil do politiky. Máte nyní pocit, že by vám ujížděl vlak nebo že by pro vás bylo lepší zůstat u muziky?
Určitě ne. Důvody, které mě k tomu tenkrát vedly, platí dodnes. Člověk se ocitá v určitých životních situacích a já jsem se tehdy rozhodl svobodně. Zprvu jsem se domníval, že už se nebudu k hudbě vracet. Poměrně rychle se ukázalo, že to nejde. Ale nemyslím si, že bych o něco přišel, kdybych pokračoval dál jako Vladimír Mišík. Jsem trochu jiný člověk, chci si zkusit spoustu věcí. I když hudba zůstává mou hlavní nabíječkou, prostředím, ve kterém se cítím nejlépe, nijak se nezříkám všeho ostatního. Rozhodně nelituju ničeho, co jsem po roce 1990 udělal.
* Tělo i mysl může být unavené z přemíry práce nebo různých aktivit, ale váš hlas zůstal odpočinutý.
Myslím, že to není úplně pravda. I na hlase se věk projevil, sám to dobře slyším i cítím. Hlas se trochu změnil. Když ho člověk častěji nezatěžuje a necvičí, může to být problém. Já jsem polohou tenor. Ti stárnou nejdřív a nejnebezpečněji. Ale ono to spočívá spíš ve stylu a repertoáru. Nikdy jsem si nestavěl repertoár jako Karel Gott na dlouhých otevřených samohláskách. Myslím, že repertoár dokážu zvládnout. Tělo samozřejmě občas unavené bývá. Dokud není unavená mysl, tak je to snad v pořádku.
* Zapojíte se do předvolební kampaně?
Zatím jsem o tom neuvažoval. Pokud zůstanu v Radě Českého rozhlasu a Sněmovna mi prodlouží mandát, tak bych ani nemohl. Zákon mi to zapovídá. K volbám určitě půjdu. Ale spřízněnost, kterou jsem dával najevo v době, kdy jsem byl v politice a kdy jsme s Vláďou Mišíkem i dalšími kamarády hráli třeba pro ODA, tu v současné době necítím. Vcelku nemám pocit, že bych někomu chtěl touto cestou pomáhat.
