Patu Methenymu se dostalo té cti, že jeho jméno znají i posluchači, které jinak jazz míjí. Aniž kdy sklouzl k jakékoliv podbízivosti, dokázal, že jazz může být – a často je – obecně srozumitelná, sdělná muzika, v níž nejde jen o to, kolik kdo zvládne v nejkratším možném čase odehrát akordů a krkolomných sól.
Slevit z vysoce nastavených standardů Metheny nikdy nemusel a díky pracovitosti, skladatelskému umu a interpretační vybroušenosti získal nedávno jubilejní dvacátou Grammy, o nominacích ani nemluvě, navíc ne všechny se týkaly jazzu. V Methenyho hudbě nejde o žánrová dogmata, jazz nechápe jako prostředek, nýbrž jako cíl, cestu, přičemž ta aktuální vede rovnou ke slunci.
Album Road to the Sun je rozděleno na dvě poloviny, přičemž úvodní suita Four Paths of Light má čtyři části, titulní Road to the Sun šest. Jakýmsi dovětkem je skladba Für Alina z pera estonského skladatele Arvo Pärta, kterou Pat Metheny zaranžoval pro kytaru. Je to také jediná položka na desce, na které slyšíme Methenyho hru. Interpretace Four Paths of Light se ujal kytarový virtuóz Jason Vieaux, následující skladbu nahrál Los Angeles Guitar Quartet.
V obou případech šlo o skvělou volbu, jak Vieaux, tak kvartet se do světa křehkých, delikátních Methenyho kompozic položili s citem a porozuměním. Jason Vieaux svou účelnou hrou zachycuje i to nejjemnější chvění, jeho tón je krásně kulatý, barevný, hra samotná pak plná energie a života. Je radost poslouchat výsledek práce dvou mistrů svého oboru, kteří na sebe dokonale slyší – Four Paths of Light je díky tomu skutečně krásná, světlem a nadějí prodchnutá skladba.
Road to the SunPat Metheny |
Road to the Sun je na tom podobně, tady skutečně nejde o jazz či jakýkoliv jiný žánr, ale o kultivovaný a obohacující hudební dialog. První část je poklidná, plyne zvolna, tiše, vychutnáte si každý akord, melodický zdvih. Zvuk je krásně plastický, čistý, prostorový. Druhá část je živější, dynamičtější, vykreslená sytějšími barvami. Oproti tomu třetí zastavení na cestě ke slunci je komorní, až meditativní.
Album nemá výrazných vrcholů či pádů, tahle pouť nejen ke slunci, ale i do vlastního nitra je jako nejjemněji vyvedená kaligrafie, kde záleží na každém tahu pera. Vše hraje roli a dohromady dává úchvatný celek, který je hříchem poslouchat jen jako příjemnou kulisu. I tak samozřejmě funguje, ale vytratí se mnoho na letmý poslech nezřetelných fines a detailů.
Závěrečná Für Alina je jedním slovem dokonalá. Zde se tají dech a docházejí slova. Působivější finále si už tak úchvatná deska ani nemohla přát. Pärtův minimalistický přístup ke skládání přetavil Metheny v čarokrásnou hudební epopej, kde čas ubíhá zcela jiným tempem. Těch osm minut se zdá jako vteřina. A nebo jako věčnost.
