písničkář Bob Dylan

písničkář Bob Dylan | foto: Isifa

Nový Dylan: žádné výškrabky, v podstatě vystavěné album

  • 1
Bob Dylan vydal další probírku svou neznámou minulostí. Pod názvem Tell Tale Signs vyšel už osmý díl jeho fanoušky oblíbených raritních nahrávek v edici The Bootleg Series.

Cyklus The Bootleg Series vnáší alespoň záblesky světla do studií, ve kterých vznikají Dylanova alba a v nichž dochází k někdy až brutálním "pohřbům" nahrávek písní, za které by mnozí olízli všech deset. Album Tell Tale Signs vyšlo - nepočítáme-li vinylovou verzi - ve dvou variantách, na jednotlivém CD a na dvojcédéčku. Ani v rozšířené podobě, a tím si můžeme být jisti, určitě nejsou zdaleka všechny poklady z Dylanova šuplíku s vročením 1989 - 2006.

Bob Dylan: The Bootleg Series

Sedm předchozích částí edice The Bootleg Series lze rozdělit na dvě části. Jednu tvoří "posbíraná" alba, tedy tituly sestavené z odlišných verzí známých písní a nevydaných snímků - to je případ prvních tří dílů, které obsahují nahrávky z let 1961 - 1991. Další položky série pak jsou koncepčními díly, zejména díky tomu, že jejich obsahem jsou převážně nahrávky více či méně kompletních koncertů. Díl 4 tak obsahuje slavný koncert v Royal Albert Hall z roku 1966, kde Dylana, tehdy čerstvě objevivšího možnosti rockového zvuku svých písní, doprovází The Band Robbieho Robertsona. V tomto případě se jedná o první oficiální vydání možná

nejslavnější "pirátské nahrávky".
The Bootleg Series vol. 5 je oficiálním zpřístupněním další legendy, totiž záznamu koncertu v rámci The Rolling Thunder Revue, tedy slavného Dylanova turné v roce 1975. Následující díl zachází do historie nejhlouběji a přináší nahrávku mladého a velmi uvolněného Dylana v roce 1964 v Philharmonic Hall jen s akustickou kytarou a foukací harmonikou. Předposlední, sedmý díl The Bootleg Series, je pak sice v principu poskládána jako první tři alba série, zastřešuje jej a jistou koncepčnost mu dává fakt, že se jedná o soundtrack ke Scorseseho dokumentu No Direction Home.

Výběr přináší několik typů písní: verze odlišné od těch známých, případně demonahrávky, dále skladby, které vypadly z posledních alb a dosud se nikde neobjevily, a písničky, které znají filmoví diváci ze soundtracků.

Zajímavé jsou zajisté všechny tři skupiny, pro Dylanovy fanoušky mají ovšem obzvláštní kouzlo nahrávky z té první. "Mistr" je totiž zcela radikálními přístupy ke svým dílům ve smyslu naprosto odlišných způsobů zpracování dobře znám.

Hned první tři snímky alba jsou právě z tohoto ranku a vesměs potěší zejména milovníky Dylana coby folkaře. Úvodní Mississippi vznikla původně pro album Time Out Of Mind (1997), v kapelové verzi byla zařazena na následující Love And Theft (2001), zde ji slyšíme jako krásné odlehčené blues jen s Dylanovou španělkou a elektrickou kytarou producenta Daniela Lanoise.

Alternativní verze Most Of The Time z alba Oh Mercy (1989) jde "na dřeň" ještě dál a Dylana (v na tu dobu překvapivé hráčské formě, jakkoli samozřejmě nepředvádí žádné zázraky) prezentuje jak za starých folkařských časů jen s akustickou kytarou a harmonikou. V demonahrávce hitové Dignity ze stejného období se zase zpěvák velmi citlivě doprovází pouze na klavír.

Z odlišných verzí s celou kapelou je pozoruhodná například skladba Can´t Wait, známá z alba Time Out Of Mind: jde o ranou nahrávku, kde Dylan v úvodu muzikantům sdělí tóninu, písničku rozjede na klavír a ostatní se postupně přidávají - to je přímé nahlédnutí do Dylanovy kuchyně, dokládající mimo jiné, že písničkář i dnes s oblibou své písně nahrává ve studiu živě. Jako by tu ožily známé vzpomínky jeho někdejšího spolupracovníka ze 60. let Ala Koopera.

Mezi dosud neznámými písněmi stojí za zmínku Marchin´ To The City, "vypadlá" z alba Time Out Of Mind. Krásně vygradované blues spolu s následující živou podobou High Water (For Charley Patton) z Love And Theft jasně dává na vědomí důvody, proč Dylana považují "za svého" nejen rockeři a folkaři, ale také bluesmani.

Bob DylanNa albu Tell Tale Signs je nejzajímavější, že kdyby posluchač netušil nic o pozadí jeho vzniku a původu nahrávek, klidně by si mohl myslet, že se jedná o nové ucelené Dylanovo album, tak kompaktním dojmem působí a tak je jeho dramaturgie dotažená. Kdo jiný se tak silnou sbírkou "rarit" může pochlubit?

Bob Dylan: Tell Tale Signs
Columbia/Sony BMG, 67:14 (1CD verze)
Hodnocení iDNES.cz: 80 %