DG 307 hrají po svém – ať jsou zrovna v módě, nebo nejsou.
Dostávají se tak do pozice nadčasovosti, kterou vnímáme u nejváženějších rockových umělců, jejichž díla se časem natolik vzdálila ostatní dobové produkci, že jsou v naší generaci vlastně ještě "nehodnotitelná".
Jeden z aspektů, který příslušníci Zajíčkovy generace obdivovali na svých literárních vzorech - Jakubu Demlovi nebo Ladislavu Klímovi - totiž takovou originalitu, že ji pochopily až následující generace, se tudíž dotkl i jich samých.
V průběhu několika posledních měsíců vyšly DG 307 dvě desky, mezi nimiž je období třiceti let a obrovská technologická revoluce.
Nicméně přes všechny proměny jsme na obou titulech svědky neustálého hledání a usilování o to, jak emotivně vyjádřit prožitek z rozpadající se civilizace.
V Zajíčkovi cítíme hudební pokračování takových literárních děl, jako je Kafkův Zámek, Meyrinkův Golem nebo Země snivců od Alfreda Kubina.
Jaroslavem Riedelem pečlivě editované dvojalbum Historie hysterie přináší všechny podstatné kompozice z doby před tvrdou politizací a pronásledováním českého undergroundu, tedy z let 1973-1975.
Jsou to syrové zvukové experimenty, doprovázející tehdejší Zajíčkovu poezii, jež svými beatnickými vodopády patetických vizí a někdy až afektovaným chiliasmem vtiskla nekonformní české hudbě její teprve nyní objevovaný světový rozměr. Že se teď takový "drtivě silný" patos "hlasů volajících na poušti" už nenosí? Dnes opravdu ne, ale svět nekončí dneškem.
Druhou vydávanou deskou DG 307 je živý záznam částečně improvizované hudby k němému filmu F. W. Murnaua Nosferatu, kterým loni 16. října v pražském kině Světozor efektně vyvrcholil první ročník přehlídky Film On Music.
Vytváření hudebního doprovodu k němým filmům je oblíbeným žánrem jazzmanů a avantgardních rockerů. Občas se mu věnují takoví umělci jako John Zorn, John Cale, Art Zoyd nebo u nás Jiří Stivín či Psí vojáci.
Nejčastěji bývají v centru jejich zájmu filmy Křižník Potěmkin, Metropolis a Nosferatu. DG 307 si z nich vybrali snímek nejtemnější a vytvořili kolem upíří story temnou noční hudbu s bicími Přemysla Drozda a neobvyklým smyčcovým kvartetem.
Housle Dalibora Pyše a dvě violoncella ("domácího" Tomáše Schilly a hostujícího Josefa Klíče) doplňuje místo kontrabasu basová kytara (Oto Sukovský), jež se po většinu filmu stává monotónním, tajemně bublajícím motorem, který žene příběh vpřed.
Proti jiným pokusům na nosferatovské téma, které bývají většinou instrumentální, je u DG 307 v popředí Pavel Zajíček jako vypravěč, improvizující podle překladu Ester Svátkové.
Výsledek trochu připomíná kramářské písně, v nichž obrázky ilustrovaly nějaký morytát, což znamená, že v této performanci film přestává být hlavní součástí a je doplňkem hudebního vystoupení.
Díky tomu také může hudba přežít na desce i bez asistence obrazu. DG 307 tu znějí komorně, dramaticky, upřímně a bez jakékoli známky ironie vzbuzují hrůzu a napětí, které k filmu patří.
Zajíčkovská velká slova k takové kreaci najednou patří i dnes. Je obdivuhodné, jak prostými a jednoduchými prostředky je hudba k filmu vytvářena.
DG 307 se odjakživa záměrně vyhýbají elektronice a svou subtilností jsou na hony vzdáleni dnešním představám o rockové hudbě. A přesto to rock je, tak jako jím třeba je Bowieho pověstné album Outside.
