Proplétám se davem turistů a fanoušků, kteří spořádaně postávají před vrátky, jež vedou na parkoviště u nenápadné bílé budovy. Tedy, nenápadné pro toho, kdo by nějakou náhodou nevěděl, kdo na adrese Abbey Road 3 sídlí. Podepsat se na plot, vyfotit se na zebře. Tak velí povinnost. Na rozdíl od nich na mě však mává Kateřina Žbirková, po pár krocích stojím v recepci, zapisuji se jako host vydavatelství Universal, a než se naděju, sedím u plechovky coly ve zdejší kantýně.
Na chodbách míjíme vintage nahrávací vybavení včetně úžasných páskových magnetofonů, všechny prý lze použít. A taky spoustu fotek, odkazují na slavnou historii zdejšího komplexu, který se po nedávné rekonstrukci ještě rozšířil. Jeho hlavní studia, jednička, kde se činí hlavně velké orchestry, i dvojka, v němž vznikla většina hudby Beatles, však zůstávají nedotčená. Když hudebníci odejdou na oběd, vplížíme se a pořizujeme fotky, třeba pod legendárním schodištěm do režie studia 2. Nesmí se to, jenže kdo by odolal.
V legendární kantýně
Ale nakonec ostych padá a v Abbey Road to funguje jako ve všech studiích světa. Ti, kteří mají co na práci (v tomto případě hlavně kytarista Robbie McIntosh, jenž hrál s Paulem McCartneym, producent Rob Cass a oba zvukaři), dřou jako koně, protože frekvence je drahá. Ti, jejichž přítomnost v poněkud stísněné režijní místnosti není nezbytná, si pravidelně odskakují do kantýny.
Chodby Abbey Road jsou rovněž plné vintage vybavení, které se do režií běžně nevejde. Například páskový mangetofon na snímku však lze na přání zapojit a použít.
I zdejší jídelna prošla renovací, ale její dispozice se za ty roky zásadně nezměnila. To dokazují fotografie na zdech, třeba jeden z prvních zde pořízených snímků Beatles je slavný sám o sobě. Na dalším obrázku tahá zpěvačka Cilla Blacková producenta George Martina za kravatu. Zlatá šedesátá.
Naproti přes kantýnovou zahrádku, na kterou je přece jen začátkem dubna ještě trochu chladno, má své zázemí jeho syn Giles Martin, dnes rovněž ceněný producent. Na to upozorňuje Žbirka, který má zdejší reálie přece jen nejvíc v malíku. Hned dodává, že Giles pracuje na reedici Bílého alba, jež bude následovat loni úspěšně vydaného Sgt. Peppera. Ovšem zároveň oznamuje, že o víkendu tu Gilese nezastihneme. Což nevadí, v pondělí bychom si zase nemohli dát výtečné kuřecí kari, protože zde drží Paulem McCartneym vyhlášené Meat Free Mondays.
Jinak je ovšem v Abbey Road i v sobotu cvrkot jako v úlu. Ve studiu 1 se zdržuje jakýsi orchestr, je pravděpodobné, že tu vzniká jeden z mnoha filmových soundtracků. V legendární dvojce se činí americký rockový kytarista Earl Slick; kolem jeho komba se protahujeme, když se jdeme na tajňačku fotit.
Humor mezi nahráváním
Šedesátiletý McIntosh je výrazná postava britské scény. V osmdesátých letech byl členem skupiny The Pretenders, na přelomu dekád potom hrál v McCartneyho doprovodné kapele, s níž natočil desky Flowers in the Dirt a Off the Ground a odehrál na dvě stovky stadionových show. Jinak je uznávaným „session“ kytaristou. V češtině bychom nejspíš řekli nájemným hráčem, což má ovšem trochu pejorativní nádech.
Hvězdnou kariéru, kterou má za sebou, na něm ovšem nepoznáte. Kromě jedné pauzy na oběd se ze studia nehnul a poctivě nahrával stopu za stopou, jak se od najatého muzikanta očekává. A skvěle.
Ve studiu je naštěstí i čas vtipkovat. „Tady ten motiv mi přijde až takový… východoevropský… Nevím, jestli to před vámi můžu vůbec říct,“ pomrkává Rob Cass směrem ke Žbirkovi a ke mně, i když dobře ví, že hlavu mu za to neutrhneme. „Nebo spíš židovský, židovský,“ opravuje se producent a vesele si prozpěvuje.
No, tos to vylepšil, pomyslím si v duchu, ale to už režijní místností letí jakýsi fór na automobil značky Lada. „Ta je ruská,“ připomíná Žbirka. Nakonec je to však do té doby spíš tichý kytarista, který přispěchá s geograficky správným, ovšem britsky řádně suchým jokem: „Víte, co je to škodovka na vrcholu kopce? Zázrak!“ Náš národní poklad zanechal na ostrovech nesmazatelnou stopu.
Stejně vás ta atmosféra dostane
Cass a Žbirka jsou už sžití parťáci a na zvuku nahrávek je to znát. Deska, jejíž název ještě není definitivně stanovený a měla by vyjít někdy na podzim, bude pro mnohé možná překvapivě současná.
Sobotní frekvence se odehrála v jednom ze studií, které v obřím komplexu vznikly až nedávno. Dostalo název The Gatehouse a skutečně se nachází venku v malém domečku na dohled od vstupní brány. Kdyby hlavní budova Abbey Road byla honosnou rezidencí, zde by se nacházel zahradní domek nebo garáž.
Ale vzhledem k tomu, že se toho dne nahrávaly jen kytarové party, malé studio postačuje. My, kteří odbíháme nepřekážet do bistra, jsme objevili i zkratku přes dveře, která mají sice sloužit spíše jako požární východ, ale aspoň nemusíme pětkrát denně přes recepci.
Robbie McIntosh s Paulem McCartneym na obřím světovém turné z let 1989-90 (vlevo) a ve studiu při práci na Žbirkově nové desce
V podstatě se sem dá normálně dojít z ulice, ale naštěstí jsou fanoušci ukáznění a do areálu se nepouští. Kdyby to někoho přesto lákalo, nutno dodat, že vstup přímo do studia je pouze na magnetickou kartu a vetřelec by si mohl maximálně pohladit odstavené bicykly zde pracujících.
Tolik z jednoho dne v nejslavnějším nahrávacím studiu světa. Navzdory všemu novinářskému cynismu i skutečnosti, že tady návštěvníka pohltí všudypřítomná profesionalita, mi to samozřejmě nedalo a ještě přímo z místa jsem poslal do Česka pár vychloubačných fotek.
„A vzkaz na plot jsi napsal?“ odpověděla kamarádka na jednu z nich. Samozřejmě, že ne! Člověk, co při nahrávání sleduje kytaristu od McCartneyho, přece nepíše vzkazy jako ten, kterého nepustí za bránu! No a taky jsem na to ve víru všech těch událostí zapomněl.
