Akce nesla název Pět tuctů Čombeho, podle kytaristovy dávnověké přezdívky, a představila jej ve všech polohách, které jsou pro něj nejtypičtější, a to přesto, že se na pódiu zdaleka nevystřídali všichni, se kterými kdy spolupracoval. To by večer musel být minimálně dvojnásobně dlouhý.
A tak tu byl Michal Pavlíček ve svých obou zásadních pólech. Jako seriózní kytarový virtuóz v instrumentálkách na jedné straně a jako ulítlý konstruktér české nové vlny s Pražským výběrem na straně druhé. A spousta poloh mezi tím. Třeba jako poprockový hitmaker (Země vzdálená pro Kamila Střihavku je krásně vystavěná balada, ať si myslí kdo chce co chce) nebo psychedelický bloumač v dresu Stromboli.
To, co vypadalo jen jako bizarní nápad, totiž přizvání Hudby Hradní stráže a Policie ČR, nakonec mělo nepochybně funkční důvod, alespoň tedy v některých skladbách. I když orchestr téměř neslezl z pódia, jeho hra byla výrazná spíš ve volnějších a tišších skladbách, tam, kde se rozehřměl bigbít, neměli klarinetisté a trumpetisté moc šanci. Uslyšíme, jaký bude výsledek po zmixování Českou televizí, která koncert natáčela.
Bára Basiková
Vystoupení všech hostů byla velmi milá, děkovačky, rukotřasy, objetí a polibky nebraly konce. Několikrát zmíněným paradoxem večera bylo, že zatímco Michal Pavlíček slavil narozeniny s několikadenním zpožděním (ve skutečnosti je má 14. února), ve středu, přesně na den, je měla Bára Basiková. Které ostatně patřily ovace nejen proto, ale hlavně za oněch několik písniček ze Stromboli, které zazněly v souvislém bloku.
Tři hlavní v podstatě kapelové bloky, tedy kromě Stromboli také BSP a Pražský výběr, který obstaral finále večera, doplnili zpěváčtí hosté Jan Sahara Hedl, Tomáš Hájíček a Monika Načeva. Jedinou Pavlíčkovou kytarovou konkurencí byl slovenský Andrej Šeban - a bylo výborné vidět, jak hráčské mistrovství může jít po úplně jiných dvou cestách, aniž by slevilo.
Večer to byl důstojný, hudebně opulentní, dramaturgicky rozumně vystavěný. Velký světelný park a ohromná zadní projekce dění na pódiu, skutečně velká tak, že podobnou zřídkakdy vídáme i u produkce velkých světových hvězd, daly akci punc něčeho neopakovatelného. Ostatně právem: člověku je šedesát jenom jednou.
