Společné album zpěvačky Lisy Gerrard a skladatele Julese Maxwella je možné brát jako vedlejší projekt, spadající do portfolia Dead Can Dance, jehož jsou oba dva protagonisté členy – Maxwell v sestavě funguje jako koncertní klávesista. A dá se předpokládat, že to budou právě fandové DCD, které bude Burn zajímat nejvíce.
Práce na něm vlastně započaly už v roce 2012 na probíhajícím turné Dead Can Dance, kdy Jules Maxwell zpěvačce pomohl s dotvořením skladby Rising Of The Moon, která zněla jako přídavek. Oba zjistili, že si při skládání velmi dobře rozumějí a když Maxwell o tři roky později pracoval na skladbách pro bulharský pěvecký sbor Le Mystère des Voix Bulgares, přizval si na pomoc právě Lisu Gerrard. Slovo dalo slovo, písnička písničku a oběma bylo jasné, že společná deska je na spadnutí. Producentsky ji ošetřil James Chapman, známý jako Maps.
Burn je do určité míry konceptuálním počinem. Ne snad, že by texty tvořily ucelený příběh, ale jak už naznačily klipy k písním Noyalain (Burn) a Deshta (Forever), album se tak či onak zabývá enviromentální problematikou a zkoumá také trauma z nedostatku lidského doteku, zejména v době pandemie a izolace.
Hudebně se rovněž jedná o velmi soudržnou kolekci. Srování s Dead Can Dance se díky stále uhrančivému a nezaměnitelnému Lisině hlasu samozřejmě nevyhneme, ale díky Maxwellovu (a Chapmanovu) přístupu k věci jde o popovější, ambientnější materiál, byť samozřejmě s přesahy do world music. Základem jsou vzdušné, éterické plochy, v nichž Lisa Gerrard čaruje svým zpěvem a kreslí v posluchačově mysli fantaskní obrazy. Hudba je plná emocí, Maxwellovi a Gerrard nedělá problém skladbu pozvolna vygradovat až k euforickým výšinám, z nichž se občas může zamotat hlava. Naštěstí ale nikdy nesklouznou k mělkému new age braku. Duchovno je v jejich hudbě přítomno, ale v druhém plánu, není halasně vystavováno na odiv.
BurnLisa Gerrard & Jules Maxwell |
Dá-li se u takto vyrovnané a soudržné desky hovořit o hitech, pak jsou jimi určitě skladba Deshta (Forever), která náladou a tempem lehce upomene na Vangelisův sountrack z filmu Blade Runner – podobný střet etnických kultur s neony velkoměsta. Skvělá je rovněž Aldavyeem (Time To Dance), kde Lisin hlas zní jak odněkud z dálky, odráží se od hudby a předvádí nádherné „taneční“ kreace.
Do třetice pak za vypíchnutí stojí předposlední Keson (Until My Strenght Return), v níž opět kraluje Gerrard a Maxwell ji podpírá soustředěným chytlavým beatem. Výsledkem je cosi na pomezí ethno-synthi popu dvaadvacátého století. Nádherná skladba, asi nejlepší na albu, které je prosté vyloženě slabých kousků. Snad jen v Orion (The Weary Huntsman) to ti dva ve snaze o zdobnou nádheru trošku přepískli a stojí jen kousíček od zrádné propasti jménem kýč. Ustáli to sice, ale měli namále. Propříště méně toho patosu, prosím.
