Až se jeden musí ptát, proč se vlastně Lanugo nestalo stálicí rozhlasových a televizních playlistů. Koncert probíhal v Jazz Docku, tedy klubu primárně zaměřeném na jazz a blues, ale tento večer se hrál prvotřídní pop. Tak skvělý, chytlavý a přitom promyšlený a propracovaný, že k němu pefabrikované rychlokvašky z televizních estrád mohou jen vzhlížet a tiše plakat, že jim takovéhle písničky nikdo nenapíše.
Inu, nenapíše. Hudba, kterou Lanugo hraje, se musí prožít a zažít. Ve zkušebně, na cestách, na koncertech. Pilováním detailů, promýšlením textových konceptů. A pak do sebe vše zapadne, rozeznějí se skladby chytlavé, nikoliv vlezlé, skvěle zahrané, s krásnými textovými obraty jako „dítě vymodlený na klíně nevěřící ženy“.
A báječně zazpívané Markétou Foukalovou, což je ryzí... frontwoman. Kostrbatý výraz, vím, ale Markéta je skutečně tahounka. Sálají z ní kvanta pozitivní energie, mezi písničkami přirozeně vtipkuje, každý řádek textu prožívá, aniž je v tom křeč nebo přehrávané emoce. Jediný tón nezazní křivě, je radost ji poslouchat a vnímat, jak hudbu prožívá.
Vrchol večera nastal, alespoň pro mě, při písničce Do ticha, k níž Lanugo nedávno zveřejnili klip. Na desce je to lehce elektronicky rozostřená a zamlžená skladba, živě to byla citová kanonáda, která vymetla všechny kouty Jazz Docku. Ponořit se, naslouchat, vnímat, třebas i lehce meditovat. I to dokáže pop, je-li hraný od srdce a se zaujetím.
LanugoJazz Dock 9. září 2020 |
Nic naplat, Lanugo asi stále zůstane jakýmsi skrytým pokladem pro ty, kteří vědí a chtějí naslouchat. Celonárodní kapela to nebude, což je vlastně asi dobře. Protože zajít si na koncert, na němž kapele naslouchá publikum otevřené a vnímající, nikoliv upocený dav konzumentů všeho, co se mu zrovna předhodí, je náramně osvěžující.
