Ohodnotit každého účinkujícího alespoň jednou větou by bylo ubíjející a rozsáhlé, takže promiňte jen obecné poznámky a vyjmenování obzvláštních dobrot.
Přesun do kuřimského Společenského centra, kde se hrálo 13. a 14. dubna, byl kromě jiného vyprovokován i tím, že v jinak příjemné brněnské Barce jsou znevýhodněny kapely s bicími, protože v malém sále je prostě neukázníte natolik, aby se celkový zvuk nemusel přizpůsobovat dunění vaška.
Na druhé straně přechod do třístovkového sálu vzbuzoval obavy, nebude-li příliš zet prázdnotou. Naštěstí poměrně liché, zejména v neděli odpoledne bylo prakticky plno. Spojené organizační týmy i zvukařská parta Saši Nagyho pracovaly oba dva dny strojovým tempem čtyři kapely za hodinu, takže koncerty začínající v 15 hodin končily těsně po deváté.
Jediným zástupcem bluegrassu byl Drive, a myslím, že to byl zástupce velmi kvalitní. Typicky trampskou sestavu jsme nakonec na pódiu neviděli, i když blízko k této muzice měli z těch výraznějších Ořešák, Duo Voluta, Přístav, Zadweřama a Kudykam. Ti všichni se pohybovali v onom prostoru mezi akustickým folkem a trampskou písničkou a zejména dvě nejdříve jmenované sestavy by rozhodně neublížily žádné klubové přehlídce.
Z akustického folku bych ale vyzdvihl některé soubory ještě výše. Pochopitelně překvapením nebyl muzikantsky plnokrevný výkon Ivo Cicvárka a jeho Oka, kterému přímo do sálu přivezli z Indies čerstvě vylisované druhé album. Stejně tak pro znalce nebyl překvapením výtečný Nový Rownák, teď už vlastně (co do země původu) čistě slovenská kapela, zpívající ale česky a s příjemným přirozeným swingováním podepřeným imaginativními lehkými bicími.
Naopak naprostým objevem byl blanenský Šnek a spol – excelentní muzikanti s vtipem a příjemným charismatem. Stali se pro mne rázem jedním z letošních favoritů. Objevem číslo dvě pak byly křehké a poetické Věcičky z Vyškova. Vedle těchto kapel se další dobré (víceméně) klasicky akusticky folkové sestavy staly prostě jen “slušnými” kapelami (FQS, Tah, Slunovrat, Ž.I.D., Na větvi...).
Zvláštní kapitolu tvoří kapely zaměřené převážně vokálně. Velmi dobrý a mnohohlavý Black Uganda Choir tentokrát co do účinku zřejmě podlehl zajímavému čtyřhlasu Alba Mons v nápaditých arnažmá a neotřelém repertoáru.
Nemoc jedné z trojice vokalistek zabránila experimentálním mladicím s hezkým názvem Na chvíli motýli, aby předvedly, co opravdu jejich muzika znamená. Onen svět ve zúžené podobě byl zajímavý, ale přece jen ve srovnání s loňským rokem poněkud příliš komorní.
A konečně když jsme u věcí stylově okrajových, Jana Otevřelová a Jazz trio byla sice ukázkou výtečných muzikantů, jako celek ale mohla sestava působit poněkud uvolněněji a kooperativněji. I tak byli zajímavým zpestřením, stejně jako historizující Žakéři, které jsem už ale slyšel v lepší formě.
Protože se soutěže zúčastnili i jednotlivci a dvojice (Trampská Porta pro ně žádné korespondenční kolo nemá), nelze zapomenout přinejmenším na jména Lucie Faltýnková a Petr Hudec. Oba prokázali, že dobrý písničkář se neztratí ani vedle početných kapel.
Zbývá se zmínit o kapelách folkrockových. Několik jich bylo nadprůměrných a mezi sebou vyrovnaných: Ryby, Duffy, Marvin. V zákulisí byli mnozí zvědavi na Grilovanou kočku, která silně změnila obsazení a stala se z ní vícegenerační kapela s žesti (jeden z muzikantů kdysi hrával delší čas v orchestru Evy Pilarové). Nakonec ale převládl dojem, že skladby byly překomplikované, a že nová sestava potřebuje ještě nechat ustát.
A tak se nad ostatní konkurenci v žánru vznesl především Poloband Petra Pololáníka, hrající naopak své skladby s vůní ragtimů i blues přímočaře, ale barevně hezky a rozmanitě. Fanfáry pomyslného absolutního vítěze by si pak bezpochyby odneslo Svítání, které s novou výtečnou (navíc mladou, příjemnou a velmi dekorativní) zpěvačkou Klárou Jelínkovou je zatím tím nejlepším, co jsem letos na Konkursech mezi kapelami potkal.
Pro úplnost: do oblastního finále Trampské Porty postoupili: Duffy, Duo Voluta, Drive, Faltýnková, Hudec, Petr Pololáník a Poloband a Šnek.
