K nejkvalitnějším počinům agentury, za níž stojí Alena Kunertová, v minulosti patřily například koncerty tenoristů Josepha Calleji či Juana Diega Flóreze, basisty René Papeho či koncertní provedení Čajkovského Jolanty s Annou Nětrebko. Taková sestava gratulantů se přirozeně čekat nedala, zvlášť v koronavirové době, agentura však spolupracuje i s českými interprety a právě ti se na pondělním gala v Obecním domě střídali sólově i v duetech za doprovodu Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK a dirigenta Giacoma Sagripantiho. Koncert byl bez pauzy, publikum mělo přirozeně roušky.
Vedle sebe se tak daly slyšet osobnosti, působící převážně v zahraničí. A také různé přístupy ke zpěvu. Tenorista Pavel Čenoch zastupoval ten okázalý, velkooperní, kdy se z plna hrdla valí emoce, takže ve výsledku má člověk občas pocit, že poslouchá spíš výjimečný hlas přírody než technicky zkultivovaný nástroj. Lépe se to pojí třeba s Cavaradossim z Pucciniho Tosky (i když i s ním si lze výrazově mnohem víc pohrát), hůř s Donem Josém z Bizetovy Carmen, v němž pod přívalem zvuku mizela francouzská slova - a mimochodem, když už se pověstnou výšku nedaří zazpívat tak, aby předchozí proud tónů logicky korunovala jímavým a ztišeným zvukem, tak než ji tak nějak podivně zakamuflovat, je lépe ji také zazpívat z plných plic.
Největší emoce prostě nemusí být ta nejhlasitější. Když barytonista Boris Prýgl, majitel jinak pěkného hlasu, zpíval árii do války se ubírajícího Markétčina bratra Valentina z Gounodova Fausta a Markétky, člověk si také říkal, že by mohl klidně ubrat - vystižení strachu o sestru není nutně o co nejsilnějším zvuku, o vyvolávání pocitu, že hlas je obrovský, i za cenu lavírování na hranici nepřirozeného tlaku. Mělo by to být víc o barvě, o spojení tónů se slovy.
To z tenoristy Petra Nekorance, nejmladšího z celé skupiny, by mohl vyrůst pěvec spíš „fajnového“ než „siláckého“ typu, jenž by zrovna do francouzské hudby mohl vložit osobitou barvu, šarm a decentní emoci, jak ukázal v árii Romea z Gounodovy opery Romeo a Julie. Jeho dříve velmi subtilní hlas nabyl trochu na objemu, jenže stejně jako při jednom z dřívějších koncertů tu zůstává kaz v podobě nevyrovnaných přechodů směrem do výšek, které působí jakoby úzce či přidušeně. Drama italských oper, jako je Pucciniho Bohéma, je zatím za hranicí Nekorancových možností, ale co není, třeba ještě bude.
Hlas ve službě hudby
Zkušená sopranistka Simona Šaturová zpívala to, v čem se kvality jejího menšího, pohyblivého hlasu uplatní nejlépe - třeba Donizettiho Lindu di Chamounix či Musettu z Pucciniho Bohémy. Bylo to kultivované, nenásilné, příjemné. Nicméně o nejvýraznější vklad do celého večera se postarala u nás vlastně stále málo známá sopranistka Zuzana Marková. Stejně jako na předloňském pražském koncertu opět předvedla krásně sytý a rozpínavý hlas jakoby bez limitů, působivé frázování a dynamiku. Do árií Markétky z Gounodovy opery, ukázky z Verdiho La Traviaty či árie Mimi z Pucciniho Bohémy byla radost se zaposlouchat, neboť hlas a jeho zvuk tu hudební obsah netlačil do pozadí, nýbrž byl v jeho službě. Marková navíc své postavy i v koncertní zkratce dotvořila přirozeným herectvím.
Na závěr všichni společně zazpívali šéfce agentury árii Dein ist mein ganzes Herz z Lehárovy Země úsměvů a v přídavcích ještě v různých sestavách italské písně. Oslavenkyni se sluší poděkovat za dřívější zážitky a vyslovit přání, aby kvalitu přivážela i v budoucnosti. Pěvcům pak popřát, aby co nejpozorněji naslouchali vlastním hlasům a správně odhadli, co je případně třeba vyspravit a jaká hudba jim svědčí a jaká ne. A na závěr vyjádřit radost, že naši pořadatelé (přirozeně nejen Nachtigall Artists) usilují o to, aby koncertní život běžel dál. Koronavirovému šílenství navzdory.
