Když jste hrál píseň Budapest na budapešťském Szigetu, to musel být zážitek, ne?
Na to nikdy nezapomenu, byla to hodně dojemná zkušenost hrát Budapest na pódiu v Budapešti.
Čím potěšíte publikum na Colours of Ostrava?
Budeme dobrá sedmičlenná kapela a určitě se najde pár míst, kde si s námi lidi můžou zazpívat. Budu se snažit, abychom si to užili sami a díky tomu i diváci.
Byl jste připravený na úspěch, který vám první písně přinesly?
Rozhodně ne. A jak jsem byl uprostřed toho všeho, těžko se to dalo pobrat. V tu chvíli jsem nebyl schopný úspěch docenit, ale ne proto, že bych si ho nevážil.
Stát se profesionálním hudebníkem byl od začátku váš plán?
To je dobrá otázka. Šel jsem na vysokou školu se záměrem studovat hudbu, ale na dráhu profesionálního muzikanta jsem spíš nepomýšlel. Nemám nacvičeno. Řeknu to tak – kdybyste založil kapelu, nemohl bych tam přijít a dělat vám kytaristu. Teda mohl bych, ale nebylo by to dobré. (smích)
Naštěstí se můžete dobrými hráči sám obklopit.
Jasně. A navíc tady teď svoje schopnosti možná trochu shazuji. Myslím, že jsem dobrý v tom, co dělám – psaní písniček a jejich interpretování.
Co třeba brát kytarové lekce?
To mě nenapadlo. Jako dítě jsem se naučil dostatek akordů a způsobů hraní, abych s tím mohl psát vlastní věci. A nepotřeboval jsem víc. Zní to hloupě, co? Ale zdá se mi, že lidi, kteří znají moc pravidel, trochu ztrácí schopnost tvořit.
Řekl bych, že vaše první deska Wanted on Voyage byla o něco temnější než aktuální Staying at Tamara’s. Je to jen můj pocit?
Relativně máte asi pravdu. Já si nemyslím, že by první deska byla nějak temná, ale Staying at Tamara’s je určitě optimističtější a má zábavné momenty.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
To je jednoduché. Jsem umělec, který každý večer zpívá a prostě nechci zpívat smutné písničky. Což se může změnit, ale momentálně mám chuť všemu, co se kolem mě děje, čelit s úsměvem na tváři.
Obě desky dosáhly na vrchol britského žebříčku. Těší vás to?
Víc než to! Vždycky mě to překvapí a je skvělý pocit, že se mi to povedlo zase. Ale na druhou stranu se tím nenechám ovládat. Do momentu, než nahrávka vyjde, jsem z toho třeba nervózní, ale potom se přesunu na další úkoly, protože – co už pak můžu udělat, že?
Jak se vám povedlo dostat do klipu Iana McKellena?
Volal mi režisér zmíněného klipu Listen to the Man, jak by se mi líbilo ho tam mít, tak jsem se rozhodně nebránil. Ukázalo se, že se mu ta písnička líbí. A on sám je velmi milý, vášnivý a talentovaný. Byl to zážitek.
Když si spolu povídáme, zníte jako pětadvacetiletý mladík, ale zpíváte jiným, vyzrálým hlasem. Jak je to možné?
Vážně netuším. A radši po tom ani nepátrám, prostě tak zpívám a užívám si to.
