Bob Dylan na jednom z předchozích koncertů (vlevo Donnie Herron)

Bob Dylan na jednom z předchozích koncertů (vlevo Donnie Herron) | foto: Profimedia.cz

Drzý Bob Dylan se na hity vykašlal

  • 40
Žádné "ahoj Ostravo" polozaplněná ČEZ Arena 9. června po osmé hodině večerní neslyšela. Bob Dylan předstoupil beze slova a s výjimkou stručného představení kapely v závěru tak vytrval po celý svůj sedmý koncert v České republice.

Společnost mu na pódiu dělala táž parta, která s ním natáčela poslední album Modern Times (2006), tedy muzikanti, jejichž záběr lze poměrně přesně vymezit trojúhelníkem klasických amerických žánrů rock - country - blues.

Na kapele - i samotném Mistrovi u kláves, oproti Praze před třemi lety tentokrát v pravé části pódia (na kytaru opět nesáhl ani jednou) - je znát protřelost Dylanovým nekonečným turné, tedy vyhranost a kompaktnost, jež ovšem nevylučuje pocit určité "rozhrkanosti", jež je ale vzhledem k povaze Dylana i jeho písní žádaným zbožím.

Kdybychom si chtěli hrát na hodnocení takzvaných muzikantských výkonů, museli bychom vyzdvihnout pouze multiinstrumentalistu Donnieho Herrona (jehož doména je zejména ve hře na steelkytaru, a to nejen v countryově postavených kusech).

Ostatní hrají spíše účelně, rytmika Tony Garnier - George Receli dokonce velmi. Kytarista Denny Freeman je ovšem v sólech spíše mistrem okresního přeboru. Jenže právě na tyto "výkony" se tady nehraje.

Pro figuru kalibru Boba Dylana by jistě nebyl problém najmout si skupinu dokonalých profíků (konec konců, vzhledem k počtu svých koncertů by jim mohl jistě nabídnout i slušné živobytí na pár let dopředu), kteří by publikum udivovali svou hrou, ale jeho by studená dokonalost za prvé jistě nebavila, za druhé by zastínili jeho osobnost a hlavně jeho písně jako takové, což by bylo kontraproduktivní.

Přes své zřejmé limity se kapela dokáže v průběhu koncertu měnit a přetvářet (nikoli přetvařovat) do různých podob. Zahraje stylově dokonalé elektrické blues (Watching The River Flow) i skorobarovou jakobyswingovku (Moonlight).

Zhusta koření country (Just Like Tom Thumb´s Blues) i klasickým rock´n´rollem (včetně do poslední noty citovaného chuckberryovského kytarového sóla v prvním přídavku Thunder On The Mountain). Za Rollin´ And Tumblin´ by se nemusel stydět ani leckterý osmdesátiletý bluesman, živořící dodnes v zaplivaném mississippském lokále.

Nejsilnější a také nejdůvěryhodnější je ale v písních rockově-temných, "garážových", takřka "undergroundových", tedy v tom, co zní na Dylanových nejlepších postakustických albech ze 60. let. Takový kabát dostala, resp. uchovala si, třeba taková Desolation Row.

Nejsilnějšími zážitky v tomto smyslu bezesporu byly až starozákonní It´s Alright, Ma (I´m Only Bleeding), závěr hlavního setu Ballad Of A Thin Man s úsměvným pokusem o unisono sólo kytary a harmoniky, a přirozeně finále celého koncertu, druhý přídavek v podobě totálně překopané All Along The Watchtower.

Celkem sedmnáctipoložkový playlist koncertu, který těžil, jak vidno, hodně ze 60. let, ale stranou nenechal ani poslední alba, se vyvíjel od relativně uhlazeného výrazu (v úvodní Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again možná leckoho zaskočilo, že Dylan dokonce až libozvučně zpívá, což od něj v posledních letech slýcháme skutečně zřídka) k infernálním souzvukům, kterých si celá kapela očividně užívala.

I když na ostravském koncertě zaznělo několik hodně známých "dylanovek", přesto Bob Dylan zůstal stejně nevyzpytatelný, jakým je odjakživa. A také stejně - v nejlepším slova smyslu - drzý.

Vždyť kdo jiný z jeho generace (s vlastně už desítkami toho, čemu běžný showbyznys říká "greatest hits" a bez čeho se údajně neobejde většina programu jeho vrstevníků) by si dovolil nezahrát své úplně největší a nejznámější hity (snad s výjimkou jediného, posledněpřídavkového, proslaveného navíc nikoli autorem, nýbrž Jimim Hendrixem, a to ještě ve zcela odlišné, jen podle textu rozeznatelné verzi)?

Ale právě v tom je důvod, proč si jen Bob Dylan může i po skoro padesátileté kariéře dovolit odehrát nějakých 150 koncertů ročně ve velkých halách a proč může mít jistotu, že většina těch, kteří přišli tentokrát, nebude líná zvednout pozadí i příště. Aťsi třeba jen v očekávání, že jednou na to Like A Rolling Stone přece jenom dojde.

Bob Dylan
Ostrava, ČEZ Arena, 9. června 2008
pořádala agentura Charm Music
hodnocení iDNES.cz: 80 %