Glenn Kaiser
Dobrý program byl v Ostravě v sobotu už od brzkého odpoledne. Ve stanu Drive hrál americký bluesman Glenn Kaiser, který sólo i v jamu s českými muzikanty zahrál hudbu inspirovanou meziválečnou Deltou Mississippi. Je jen trochu otázka, jak se s Kaiserovou profesí pastora snoubí fakt, že má v repertoáru písně známého "spřežence pekla" Roberta Johnsona a podobných výtečníků.
Jeden z vrcholů celého dne přišel také ještě dávno před slunka západem, když totiž hlavní scénu zcela ovládli The Tap Tap. Tedy v současné době jediná kapela, která v praxi provozuje styl "dechno", který kdysi vymyslel Traband (ostatně, jeho předák Jarda Svoboda s The Tap Tap občas spolupracuje). Zábavné vlastní písně a skvělé coververze včetně takových špeků jako "best of" z Prodané nevěsty jsou prošpikovány opravdu zábavnými hláškami moderátora.
The Tap Tap
The Tap Tap už dávno překonali pozici kapely, která má hlavně za cíl dokázat těm šťastnějším, že fyzicky postižení lidé se umějí bavit stejně jako oni, i motivačního vzoru pro lidi se stejným handicapem. Je to prostě regulérní dobrá kapela. V níž samozřejmě mají značný podíl zdraví hudebníci a přímo lví podíl na jejím úspěchu má buldočí zaťatost, ale jistě i talent kapelníka Šimona Ornesta.
Čím později k podvečeru, návštěvník se musel těžce rozhodovat mezi stejně kvalitními sety, nebo přebíhat jako šílený mezi pódii. Při započtení zhruba desetiminutového času na přemístění tak zbývalo nějakých dvacet minut na sledování kapely, a to bylo v některých případech škoda.
Třeba v případě projektu Acoustic Africa, ve kterém se spojily tři africké zpěvačky (nejznámější je Dobet Gnahoré) s virtuózem na balafon Alym Keitou, a výsledkem byla velmi příjemná procházka styly popu černého kontinentu. Ale po chvíli už bylo potřeba běžet na americké Gangstagrass, kuriózní, ale famózní crossover klasického bluegrassu a hiphopu. Dokud to člověk neuslyší, nedovede si představit, jak tyto odlehlé styly mohou nádherně koexistovat.
Gangstagrass
Acoustic Africa (Dobet Gnahoré)
Africký rastaman Tiken Jah Fakoly z Pobřeží slonoviny, nejprodávanější africký reggae zpěvák, "pozitivně rozvibroval" hlavní scénu a nikde v celém areálu v tu chvíli neměl jeho naprosto stylově čistý a klasický repertoár konkurenci.
Wanastowi Vjecy (Robert Kodym)
Dilema mezi českou klasikou Wanastowi vjecy a německými 17 Hippies se vyřešilo bohužel samo. Wanastowky prostě neměly svůj den. Stavba repertoáru byla problematická (začátek bloku z poslední desky, hodně písní od Lucie, což v době jejího comebacku dost postrádá smyslu) a ani hra kapely bohužel nebyla nejpřesvědčivější. Teprve konec setu správně rock 'n' rollově šlapal, jak jsme na to u téhle kapely byli zvyklí.
17 Hippies
Naopak přijít v půlce bloku do stanu Drive, který ovládli 17 Hippies, znamenalo ponořit se do útrob inferna. Jejich směs klezmeru, šansonu, romské hudby i rocku, to všechno na akustické nástroje, znamenala naplnění otřelého termínu "nářez". Očití svědkové si pochvalovali i úplný závěr, kdy kapela pozvala na pódium kolegy z Gangstagrass (čímž se počet lidí na pódiu začal blížit opravdu číslovce 17), a když rozdováděné publikum nedalo pokoj, muzikanti seskákali ze scény a další přídavky zahráli přímo mezi lidem.
The Knife
Jednou z hlavních hvězd večera byli švédští "maskovaní bandité rytmu" The Knife. Po sáhodlouhém rozpačitém úvodu s pokusy o roztančení publika vsadili na temnější než temnou kartu. V tomto zabarvení zatím neměli a těžko ještě budou mít na letošních Colours konkurenci. A aniž by posluchač měl potřebu řešit, kolik hudby je předpřipraveno a kolik jí vzniká na místě, získal pocit, že v jejich podání hudební elektronika přece jen ještě neřekla poslední slovo.
The xx
To do jisté míry platí i o dalších hvězdách večera, britských The xx. V tomto případě jde o instrumentálnější a jaksi živější a "písničkovější" projev, byť k jeho znakům patří značný chlad. Hudba The xx má dekadentní opar. Na první poslech v živém provedení působila možná trochu "děravě", ale při pořádném zaposlouchání se v ní bylo možno najít hluboké sdělení o věcech, které si běžný člověk jen myslí, případně šeptá do ucha těm nejbližším.
Agnostic Mountain Gospel Choir
V době, kdy The xx čarovali své snivé a zasuté melodie, už to na druhém konci areálu rozjížděl kanadský Agnostic Mountain Gospel Choir. Tako kapela pracuje s meziválečným bluesovým kánonem podobně jako svého času třeba Tom Waits. A to s opravdovou vervou. Nevyhlášený souboj dvou zcela rozdílných přístupů k hudbě skončil nerozhodně. Totiž potvrzením nesmyslnosti tvrzení, že dobrá hudba je jen jedna.
Balkan Beat Box
Skvělou tečkou za bohatým, i když pro člověka, který se snažil obsáhnout co nejvíc z bohaté nabídky (ale i tak každý z nás v průběhu dne se svých nároků vůči sobě samému slevuje), neskutečně vyčerpávajícím dnem, byl pak absolutní taneční průvan izraelského etno-elektronického Balkan Beat Boxu, který se na festival vrátil po šesti letech.
Ani v neděli si návštěvník Colours neodpočine. Kdyby nic jiného, čekají ho další čtyři z největších jmen festivalu: Pattonův Tomahawk, africká královna Rokia Traoré, svérázný písničkář Devendra Banhart a na úplný závěr již postarší klučina Jamie Cullum. Pořadatelé počítají ještě s dalším nárůstem počtu návštěvníků. Nechme se překvapit.
