Pravidelně vystupuje s nejlepšími orchestry světa, jakými jsou Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové, Mnichovská filharmonie, Královský filharmonický orchestr z Londýna, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, BBC Symphony, NHK Tokyo a Orchestre National de France. Spolupracoval s největšími dirigenty a instrumentalisty, jakými byli a jsou Claudio Abbado, Gidon Kremer, Mstislav Rostropovič, Andras Schiff a Wolfgang Schneiderhan. B. Pergamenščikov se intenzivně zabývá interpretací soudobé hudby, při níž spolupracoval přímo s autory, mezi nimiž nechybějí zvučná jména Šostakovič, Lutoslawski, Dutilleux, Penderecki, Gubaidulina, Schnittke, Kurtag, Ustwolskaja a další.
Rozhovor s Borisem Pergamenščikovem
Vyrůstal jste v muzikantské rodině a v kromobyčejně úrodné zahradě leningradské hudební kultury. Který z vlivů vás tehdy ovlivnil nejhlouběji?
Krása architektury a spousta nádherných koncertů Leningradské filharmonie s Mravinským nebo Vídeňští a Berlínští filharmonikové s Karajanem, Richter, Rubinstein, Oistrach nebo Stern. Prostě všichni.
Mezinárodní hudební soutěž P. I. Čajkovského neustále představuje vrchol pro začínající kariéru mladého umělce, především instrumentalisty. Proč, podle vás?Ve svých počátcích, v 50. létech ocenila Čajkovského soutěž mnohé vynikající muzikanty, jako Cliburna, Aškenázyho, Kremera, kteří se pevně usadili ve světovém interpretačním umění. Význam tohoto impulsu do začínající kariéry je srovnatelný pouze s bruselskou soutěží královny Alžběty nebo Chopinovou soutěží ve Varšavě.
Hrajete na nástroj, který je vlastně nejmladším sólovým instrumentem, stanuvší kdy před symfonickým orchestrem. Svou pozici si vybudoval teprve před sto léty. Cítíte, že je cello rovnocenným partnerem s houslemi nebo klavírem?
Samozřejmě! Jinak bychom neměli takovou spoustu znamenitých koncertů a sonát, napsaných v dílnách největších skladatelů 20. Století jakými byli a jsou
Lutoslawski, Šostakovič, Prokofjev, Britten, Penderecki, Dutilleux a mnozí jiní. Nejenom jako violoncellista, ale jako muzikant musím říci, že velkolepý rozsah téměř 6 oktáv nám dává mnohem více vyjadřovacích schopností než houslím. Nakonec pozorujeme velkolepý rozvoj hrací techniky na cello. Některá díla, jako například Koncertantní symfonii Prokofjevova nebo Zimmermannovu Sonátu hráli před 40 léty jeden či dva cellisté, neboť ostatní ji pokládali za nehratelnou. Dnes tato díla hrají tisíce mladých cellistů po celém světě.
Jste dobře znám, jako velký přítel soudobé hudby. Jaká je vaše motivace pro to, abyste hrál soudobá díla?
Největší hnací silou jsou pro mne životopisy mnohých skladatelů, kteří, žel, neměli nikdy za svého života příležitost slyšet svá día. Myslím si, že každý muzikant musí vzdělávat své publikum a provádět soudobou hudbu. Bez předsudků, ale i svévolí, musíme s rozvahou a perspektivou vést své publikum a předkládat mu nové nápady. Jinak zůstaneme, v opakovaném provádění populárních děl ve stereotypu.
Zpracoval jste Pendereckého violový koncert pro cello. Co bylo důvodem?
Požádal mne o to Krzystof Penderecki, jenž si myslel, že by jeho violový koncert mohl znít na cello dramatičtěji, takže posuďte sami, zda-li se záměr povedl.
 |
