„Ale možná se třeba nakonec někam vejde. Jde jen o to, že těch písniček, které máme rádi, je tolik a chceme si zahrát i nové,“ vysvětluje. „Třeba Nafrněné se zatím zbavovat nechci, mám ji moc ráda. V obou formách, ve kterých ji hrajeme. Pořád se mnou rezonuje a vyvolává ve mně emoce, což je vlastně překvapivé, protože jsme ji hráli hodněkrát. Fakt se u ní často dojímám,“ popisuje dojmy z jednoho ze svých největších hitů.
S kapelou mají před živým hraním tradici společného pokřiku: „Je trošku infantilní. Sejdeme se celá kapela a říkáme ňaňaňaňa. Nikdo neví, jak to vzniklo... Každá kapela má asi své specifické tradice, jde hlavně o to, aby se napojily energie.“
Na otázku, zda by si někdy chtěla zkusit vlastní koncert v O2 aréně třeba jako nedávno kolegyně Ewa Farna, odpovídá: „Pouštěla jsem si záběry a moc to Ewičce přeju. Myslela jsem si, že tu ambici nemám, ale když jsem viděla, jak to měla nádherné, tak jsem si říkala... Ale ta cesta, kterou jsme se teď vydali, si pokorně a skromně myslím, není na utáhnutí O2 arény.“
„Strašně se těším do Lucerna Music Baru a po turné Něhy cítím, jak moc se mnou zarezonoval kontakt s lidmi v divadlech, v menších prostorách. Ta atmosféra je najednou jiná, je ticho mezi písničkami. Najednou jsem si vzpomněla na něco, co mi bylo blízké od dvanácti let, kdy jsem začala dělat divadlo a kdy jsem byla zvyklá zkoušet představení dva měsíce, pak mít premiéru a pak hrát. Cítím, že budu hledat komornější cestu,“ přemýšlí.
Vděčná za svou cestu
„Jsem za svou cestu, i když to asi zní pateticky, opravdu vděčná. Myslela jsem si dlouho, že se budu věnovat hlavně herectví a najednou kolem 25. roku věci nabraly úplně jiný směr. Děkuju za svobodu, kterou mi muzika přinesla a za zážitky se svou kapelou. To je velice vzácné. Jsem vděčná, že se celou dobu složení kapely nezměnilo,“ říká o kolezích, které zároveň označuje za rodinu.
„Když je třeba koncert, kde to vypadá, že jsme se úplně nepotkali s publikem v počáteční energii, tak mi stačí se na ně podívat. Cítím je, vidím Máru a Peťoucha a dojde mi, že tady o nic nejde, že je to všechno super. Jde o to, abychom si hezky zahráli a radovali se. Ta lehkost pak může přejít i na lidi a proměnit koncert, který vypadal, že drhne v pěkný koncert,“ popisuje svou zkušenost.
V neděli zpěvačka zveřejnila další klip k písni Ramen z alba ON/OFF. Z práce na něm měli s tvůrci takovou radost, že jej zveřejnili jen pár dní po natáčení. „Nebylo na co čekat. Natočený je ještě klip k písni A-E-I-O-U, na který se strašně moc těším,“ prozrazuje. Uvažuje zároveň o tom, že by spojením klipů ke všem písním z alba mohl potenciálně vzniknout film. I kvůli tomu se v nich opakují některé známé tváře. Prozatím Bára Poláková ze svých kolegů a přátel zapojila třeba Marka Adamczyka, Lenku Krobotovou, Marthu Issovou, Jana Cinu nebo Lukáše Příkazkého.
„Moc jim děkuju za jejich čas. Je totiž to nejdražší, co mají, protože skoro žádný nemají,“ říká. Spolupráce se zmíněnými podle ní funguje perfektně právě i kvůli vzájemné spřízněnosti. „Všechno je pak rychlejší. S Lukášem jsme spolužáci a teď jsme společně v létě točili film. Kdybych nevystudovala DAMU, tak by ty klipy vypadaly trochu jinak. Protože bych tyto kamarády neměla a tudíž je o to nemohla prosit,“ prozrazuje.
V rozhovoru Bára Poláková dál mluví o tom, proč je někdy nutné naživo hrané písně upravit, jak vnímá recenze, zdali by chtěla víc koncertovat pro děti a jestli nezvažuje někdy natočit vánoční desku nebo se třeba vydat na vánoční turné.
