Debutovou desku Rise Ye Sunken Ships poznamenala osobní tragédie frontmana Billyho McCarthyho: jeho bratr a matka, oba schizofrenici, spáchali sebevraždu. Jeho skladby tak svou až devastující otevřeností a hlubokým smutkem „trhaly v textech maso z kostí“. Hudba ale svou hymničností a energií naopak fungovala jako dobrá zábava.
Augustines svými hity „stadionového typu“ bývají přirovnáváni k U2, Bruce Springsteenovi, Arcade Fire nebo Elbow, ale trio z newyorského Brooklynu rozhodně nepůsobí jako jejich derivát. To by například ve Velké Británii, kde je lidé zbožňují, nevyprodalo velký koncert za čtyři minuty a debut by se na iTunes nestal jedním z alternativních alb roku.
Loňské album nazvané jako kapela Augustines v sobě proto odráží hledání cesty k většímu optimismu. Odzbrojující silné melodie, McCarthyho naléhavý hlas, sborové vokály a rockové nasazení proto z Augustines dělají sebevědomou kapelu, radující se ze života. Za Augustines pro iDNES.cz odpovídal Billy McCarthy.
Vaše album Rise Ye Sunken Ships mělo vážné a smutné texty, ale nádherné silné melodie. Věříte tomu, že rock může fungovat jako způsob očisty?
Jistě, hudba je svého druhu očista, minimálně pomáhá člověku poznat sebe sama. V tomhle směru také hodně věřím v cestování.
Není to paradoxní, že zatímco na podiu zpíváte o neveselých věcech, tisíce lidí si pod ním vaši hudbu užívají?
To žádný rozpor není. Třeba blues jsou přece taky smutný písničky v radostným rytmu. My blues sice nehrajeme, ale princip je hodně podobný.
Proč jste si vlastně vybrali název Augustines? Víte, že v Čechách je jméno August spojené s cirkusovými klauny? Pravda, trochu smutnými...
To je snad ta nejbláznivější poznámka, kterou jsem k našemu názvu kdy slyšel. Myslím, že jsem se do vás právě zamiloval.
Prý jste vaše album natáčeli v kostele? Co vás k tomu vedlo?
To už je pěkných pár let zpátky. Ale stalo se to dokonce dvakrát. Skladby jsme v kostele nejen natáčeli, ale i psali. A pokaždé se to stalo náhodou.
Vaše skladba Walkabout prý má zajímavou historii. Můžete nám ji přiblížit?
Víte, po škole jsem v životě docela tápal. Narodil jsem se na severovýchodním pobřeží Ameriky a přitom jsem třetinu života strávil v New Yorku, na pobřeží úplně jiného oceánu. Tam, odkud pocházím, už nežije nikdo, koho bych znal. Celý život mi ubíhá v New York City nebo na cestách. Když jsem si tohle uvědomil, sedl jsem na motorku a vyrazil domů. Bál jsem se, že když to neudělám hned, neudělám to už nikdy. Život má totiž tendenci nás vzdalovat tomu, na čem nám záleží.
Čím si vysvětlujete, že jste v Evropě tak hodně populární?
Jsme jiní, zdraví a inspirativní...
Industriální areál Colours of Ostrava jsou bývalé železárny. Vzpomenete si na nějaké jiné exkluzivní místo, kde jste v minulosti vystoupili?
Odehráli jsme koncerty ve třiadvaceti zemích světa, od zapadlých ulic po katedrály. Osobně mám ale nejradši akustické koncerty v hospodách a barech.
Chtěli byste něco návštěvníkům Colours of Ostrava před první návštěvou České republiky vzkázat?
Ano, chtěl bych nás představit. Jsme Billy, Rob a Eric, tři kluci se slabostí pro hudbu, umění, cestování a setkávání. Pocházíme z Londýna a New Yorku a je pro nás velkou ctí, že si můžeme zahrát v České republice, dát si s vámi místní pivo a poznat vás. Prosím, nestyďte se nás, zbožňujeme lidi a možná u vás zůstaneme už napořád. Jen doufáme, že neskončíme v nemocnici kvůli dehydrataci. To se občas stává, když to člověk v létě přežene s rock’n’rollem. Ne, nebojte, nepojedeme do nemocnice, místo toho to s vámá pěkně rozjedem, budeme pít whiskey a jíst „Vepřoknedlozelo. Ne-mů-žu se do-čkat, až-tě-u-vid-ím!!!“
