Okolnosti případu jsou známé včetně faktu, který požitek z detektivky zákonitě kazí: že pachatel nebyl vypátrán. Když na Bílou sobotu roku 1899 našli u Polné mrtvou Anežku Hrůzovou, zrodila se fáma, že její krev Židé potřebovali do velikonočních macesů, a obviněn byl flákač Leopold Hilsner.
Vývoj takzvané hilsneriády, za níž proti pověrám vystoupil i T. G. Masaryk, natočil podle scénáře Václava Šaška režisér Viktor Polesný. Odvedl solidní práci všude tam, kde se pátrá, šetří, porovnávají důkazy, vyslýchají svědci, zkrátka kde se vypráví profesní román v pečlivých dobových kulisách.
Napětí si udržuje i soudní síň, kde Hilsner v úlisné stylizaci Karla Heřmánka mladšího chystá perné chvíle bezmocnému obhájci v podání Jaroslava Plesla, kde se zamítají námitky, manipuluje porotou a bitky vycházejí z reálných protokolů.
Ovšem příběh má i salonní linku rodiny a přátel advokáta, v níž se rozebírá zpátečnictví, rasová nenávist, vyšší mravní princip. A tou protékají zbytečné minuty vysvětlivek typu „Rukopisy mu nestačily, že si ten Masaryk nedá pokoj“.
Ach ano, Masaryk: Karel Roden ho hraje střízlivě, úsporně, se samozřejmou důstojností osamocené autority uprostřed zpovykaných studentů. Ale příběh jím šetří, v prvním dílu má jen závěrečné vteřiny a ani ve druhém si ho divák nijak zvlášť neužije, na rozdíl od harmonikáře šířícího umělý kolorit.
