Z komedie Drahý zesnulý | foto: ČT

TELEVIZIONÁŘ: Oživlý nebožtík. Kde jinde ještě najdou takovou raritu

  • 2
Škoda přeškoda, že už se netočí tak chytré, trefné, nadmíru veselé jednohubky jako Drahý zesnulý, jehož reprízu zítra nasadí ČT art. Třebaže odpověď je nasnadě: kdo by je uměl psát?

Vždyť i čtyřicetiminutová komedie z roku 1964, v níž se Jan Werich v roli zdánlivě mrtvého dědečka probudí a natruc se rozhodne oženit, protože pozůstalí si o patro níž už dělí jeho majetek, vzešla z jednoaktovky uznávaného britského dramatika Stanleyho Houghtona.

Její tuzemský přepis, v němž coby členové rodiny mrazivě baví Stella Zázvorková, Nataša Gollová, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr a v dětské roli Alena Franclová, přitom představuje svého druhu unikát.

Jako první sice hru adaptovala britská televize, jenže to bylo již v roce 1938, kdy se inscenace vysílala živě, takže jde o nenávratně ztracenou verzi.

Nejasný je rovněž osud dánské televizní podoby Drahého zesnulého z roku 1956 a více jich encyklopedie nezmiňují. Mnohem častěji si filmaři vybírali jinou Houghtonovu předlohu.

A sice romantické drama Hindle Wakes, které se od roku 1918 dočkalo šesti variant a na svých srazech si je prý nostalgicky pouštějí i současné feministky. Neboť příběh fandí hrdince, jež raději uteče z domu, než aby si vzala muže, se kterým strávila jeden prázdninový týden v posteli.