Projekt režiséra Roberta Sedláčka má dvojí alibi. Zaprvé slovo dramaturga, že „ČT by se měla vždy snažit, i v případě žánrových věcí, o určitý přesah, mělo by tam být vždy něco navíc“. Zadruhé reálný případ v pozadí, jehož podstatu i soudní dohru lze snadno dohledat: v Bílině se roku 2010 vydalo protizákonné stavební povolení na fotovoltaickou elektrárnu.
Ani jedno však nezaručuje, že příběh bude účinkovat. Spíše naopak, pravda života funguje jinak než pravda umělecká a od první chvíle, kdy inženýr stavař zjistí, že vlastně chce být policistou, má divák co dělat, aby mu uvěřil.
Pokud motivaci novodobého bojovníka s větrnými mlýny vůbec přijme – hrdina náhodou najde mrtvolu, mezi kriminalisty potká spolužáka a chce se dívat, „jak se to dělá“ – pak na tom nese zásluhu výhradně Jiří Mádl, jenž svého idealistu šustícího papírem podpírá střízlivým výrazem i stopami strachu, nikoli tezovitý scénář ani přibližná režie.
V dalších dílech přijde smrt v asijské komunitě včetně posily v podobě půvabné vietnamské poručice – to už tu také bylo – poté série přepadení pošt, ale uzavřené kauzy jednotlivých dílů se odvíjejí jakoby mimochodem. Policisté sedí a uvažují nahlas, často jim řešení spadne do klína shůry, až divák vrtí hlavou: To ani neprohledali byt oběti? A když už vyrazí vzácně do akce, je nasnímaná tak neobratně, že i v případě úspěchu vypadají jako packalové.
Zavilé obličeje
Vyšetřované běžné případy ale především tvoří pouhou vatu kolem ústřední korupční kauzy, v níž padají obecné fráze typu „Všude je to stejné, je tu krásně, ale...“, kde se padouši a zkorumpovaní úředníci spolu veřejně producírují v autech či na jachtách a kde jak příslušníci generální inspekce, tak vymahačské gorily z podsvětí nasazují zavilé tváře budící nechtěný smích.
I letitá italská Chobotnice bledne závistí a Tři dny Kondora litují, že se neprotáhly alespoň na tři díly. Na Severu bují spiknutí mocných za každým rohem, jenže dětinsky umanuté zobrazování všeobecné mizérie přerůstá svým plakátovým schematismem občas až v bezděčnou frašku. Třeba když se klíčový lotr coby někdejší studentský vůdce listopadu 1989 objímá s hejtmanem na pódiu za potlesku občanů.
SeverČesko, 2019, 5 h 16 min (Minutáž: 52–56 min) Režie: Robert Sedláček Scénář: Václav Hašek Hrají: Jiří Mádl, Eliška Křenková, Robert Řasa, Štěpán Benoni, Aleš Bílík, Martin Havelka, Jan Novotný, Martin Pechlát, Jana Polášková, Jacob Erftemeijer, Jan Komínek, Pavel Čeněk Vaculík, Tomáš Dastlík, Petra Špalková a další Kinobox: 66 % IMDb: 6.4 |
Takže z údajného krimiseriálu už zase čouhá společenskokritická moralita, podobně „zakázková“ tematika bez osobitého autorského pojetí jako loňský Lynč. Výhodou Severu – vedle Mádla, jenž se Štěpánem Benonim tvoří docela sehraný tandem detektivů – jsou fotogenické scenerie, byť od Rapla přes Pustinu už obrazově vyčerpané. Navíc stylizaci opět vymezuje tma a déšť; kdy už si někdo v seriálu řádně rozsvítí?
Vynoří-li se zase úvahy, proč publikum dává přednost ryze profesním Případům 1. oddělení či pohádkově barvotiskové Policii Modrava, lze Sever použít jako odpověď. Klame totiž tělem, utíká od čistého žánru k politické obžalobě, což může divák chápat jako podraz. Kdyby vznikly dva oddělené projekty, řekněme jednorázový korupční Případ Bílina ve stylu Metanolu a klasická sériová mordparta z Kriminálky sever, byla by to férovější hra.
