Na Torontské univerzitě působí od roku 1968. Přátelé je tehdy v létě pozvali na pár týdnů z Prahy do Kanady a tam je zastihla zpráva o invazi. "Já jsem měl cejch člověka z buržoazní rodiny, ostatně na vysokou školu mne v Praze pustili až v osmadvaceti letech. A moje žena Eva, sestra režiséra Ivana Passera, samozřejmě měla s režimem také své zkušenosti," objasňuje Líman. Vyměnit obsazenou Prahu za Kanadu nebylo těžké.
Japanologii šel Líman v Praze studovat také proto, že tenhle obor "za větrem" nabízel dobrou šanci na víceméně nerušenou práci. K té mělo patřit i překládání japonské literatury. Za svého studijního pobytu v Japonsku v roce 1966 se setkal i s Jukio Mišimou (jeho román Zlatý pavilon nedávno vydalo nakladatelství Brody). "Mluvil o termínu filozofická sebevražda. Tedy o tom, že dobrovolný odchod ze života by měl mít filozofický podtext," vzpomíná na rozhovor v horním patře Mišimova výstavního domku, jež si spisovatel zbudoval do podoby kapitánského lodního můstku. Tehdy nemohl tušit, že Mišima o čtyři roky později spáchá harakiri, a připouští, že rozpravy o sebevraždě jej zaujaly méně než například jejich debata o západní literatuře. "Podrobně ji znal a rozuměl jí. Až by šlo říci, že byl citlivější kritik než autor." Kanadský pobyt však Límanovy překladatelské plány odsunul. Čeština se stala bezpředmětnou a jeho angličtina nebyla dost vybroušená. Líman se nicméně prosadil na akademické půdě učitelsky a vědecky. O jeho přednášky bylo víc zájemců než míst. V začátcích možná i díky tomu, že - jak upozorňuje sám Líman - americký kontinent konce 60. let byl zasažem módním zájmem o východní filozofie a náboženství. Desítky knih a článků o japonské literatuře, které publikoval, ovšem na vrub nějaké módě jít nemohou. Profesor Líman se například velmi podrobně a opakovaně věnoval tvorbě Ibuse Masudžiho, jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů tohoto století, srovnával Kawabatu a Thomase Manna či japonskou a kanadskou literaturu; k anglickému vydání se chystá i objemné dílo s pracovním názvem Znát jazyk mrtvých: kritické studie o moderní japonské literatuře.
"Část této práce, by měla vyjít i česky v nakladatelství Mladá fronta," sděluje Líman.
Účty za byt platí po roce 1989 v Torontu, ale jako japanolog se postupně vrací i do Prahy. "Haiku jsem si překládal už před listopadem v Torontu do šuplíku," říká Líman ke svému výboru Pár much a já, který vyšel v pražském nakladatelství Dharma Gaia. Pro Mladou frontu dále přeložil Tanizakiho román Deník bláznivého starce a v současmé době pracuje na mohutném překladatelském projektu japonské poezie pro pražské Brody, který by měl obsáhnout na čtyři tisíce pět set básní a postupně vyjít v pěti svazích.
"Takže jsem vlastně rád, že mi letos končí úvazek na dívčí univerzitě na předměstí Kobe, kde v čase torontských prázdnin přednáším," uvažuje Líman.
Překládání jej baví více než vášnivé diskuse japonských studentek nad Paní Bovaryovou. Torontský filmový seminář prý profesor Líman obětovat nehodlá - i když se zřetelným "zatím".
Japanologii šel Líman v Praze studovat také proto, že tenhle obor "za větrem" nabízel dobrou šanci na víceméně nerušenou práci. K té mělo patřit i překládání japonské literatury. Za svého studijního pobytu v Japonsku v roce 1966 se setkal i s Jukio Mišimou (jeho román Zlatý pavilon nedávno vydalo nakladatelství Brody). "Mluvil o termínu filozofická sebevražda. Tedy o tom, že dobrovolný odchod ze života by měl mít filozofický podtext," vzpomíná na rozhovor v horním patře Mišimova výstavního domku, jež si spisovatel zbudoval do podoby kapitánského lodního můstku. Tehdy nemohl tušit, že Mišima o čtyři roky později spáchá harakiri, a připouští, že rozpravy o sebevraždě jej zaujaly méně než například jejich debata o západní literatuře. "Podrobně ji znal a rozuměl jí. Až by šlo říci, že byl citlivější kritik než autor." Kanadský pobyt však Límanovy překladatelské plány odsunul. Čeština se stala bezpředmětnou a jeho angličtina nebyla dost vybroušená. Líman se nicméně prosadil na akademické půdě učitelsky a vědecky. O jeho přednášky bylo víc zájemců než míst. V začátcích možná i díky tomu, že - jak upozorňuje sám Líman - americký kontinent konce 60. let byl zasažem módním zájmem o východní filozofie a náboženství. Desítky knih a článků o japonské literatuře, které publikoval, ovšem na vrub nějaké módě jít nemohou. Profesor Líman se například velmi podrobně a opakovaně věnoval tvorbě Ibuse Masudžiho, jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů tohoto století, srovnával Kawabatu a Thomase Manna či japonskou a kanadskou literaturu; k anglickému vydání se chystá i objemné dílo s pracovním názvem Znát jazyk mrtvých: kritické studie o moderní japonské literatuře.
"Část této práce, by měla vyjít i česky v nakladatelství Mladá fronta," sděluje Líman.
Účty za byt platí po roce 1989 v Torontu, ale jako japanolog se postupně vrací i do Prahy. "Haiku jsem si překládal už před listopadem v Torontu do šuplíku," říká Líman ke svému výboru Pár much a já, který vyšel v pražském nakladatelství Dharma Gaia. Pro Mladou frontu dále přeložil Tanizakiho román Deník bláznivého starce a v současmé době pracuje na mohutném překladatelském projektu japonské poezie pro pražské Brody, který by měl obsáhnout na čtyři tisíce pět set básní a postupně vyjít v pěti svazích.
"Takže jsem vlastně rád, že mi letos končí úvazek na dívčí univerzitě na předměstí Kobe, kde v čase torontských prázdnin přednáším," uvažuje Líman.
Překládání jej baví více než vášnivé diskuse japonských studentek nad Paní Bovaryovou. Torontský filmový seminář prý profesor Líman obětovat nehodlá - i když se zřetelným "zatím".
