A filmové akademie se předháněly v cenách za nejlepší drama. Ovšem kdyby šlo o smyšlený příběh.
Jenže Theodora Remundová točila dokument, tedy záznam skutečnosti. Výtečný a zároveň až děsivě dokládající, v čem je síla televizní lákavosti takzvaných reality show.
Naprostý výprodej soukromí. Zdrcující příval výčitek, křivd, obvinění. Úplná ztráta důstojnosti, zdrženlivosti, soudnosti. Tyranie slz, sebelítosti, vydírání. A hlavně úžasný humor, jenž plyne dílem z přirozeného exhibicionismu, dílem z neskutečného sebeklamu, s nímž lidé vidí kolem vlastní hlavy jen svatozář a u jiných ďáblovy růžky.
To je Standard, zprvu nevinně vyhlížející výlet tří žen do Českého ráje, kdy matka káže o kráse blátivé krajiny, babička si stěžuje, že táhne na nohou pět kilo jílu, a vnučka se raději tváří, jako by k nim nepatřila.
| Servisní článek čtěte ZDE |
Ženský klan tří generací typických učitelek snících o dráze tanečnic však brzy vystrčí drápky, vstupuje do ringu a začne rozdávat bolestně ponižující rány hlava nehlava. Kdo koho zklamal, kdo si vodil a neudržel „tři chlapy“, kdo škudlil peníze.
Z návalu malichernosti je smutno až stydno, a přitom se člověk přistihne, že se báječně baví: když babička s gesty hereček pamětnických filmů předvádí, jak chtěla skočit z mostu a pod vlak, nebo když se matka pyšní výrobou „uměleckých“ svetrů. Závěrečný tanec celého tria zlomí smích do očistné polohy, k soucítění i k obdivu nad takovou odvahou.
Vedle výjimečnosti Standardu už je následující portrét Ničeho nelituji „jen“ velmi dobrý, ačkoli ani jeho hrdinka, výstřední i vlídně zemitá „indiánská babička“, nedá člověku oddechu.
| Rozhovor s Theodorou Remundovou čtěte ZDE |
V lítostivé dny pláče kvůli 11. září, na tříkolce jezdí do supermarketů „koštovat“ tekuté reklamní nabídky, se sousedy pestře líčí smrt svého muže, loví na smetišti poklady včetně „úplně dobré lebky“. Rovněž v její rodině cosi neklape, jeden syn mířící do politiky se rozvádí, druhý už ženu opustil, protože prý dávala do plněných paprikových lusků moc rýže.
Ale dramatická rozbuška, již Standardu podstrčil život sám, se tu nenabízí, Ničeho nelituji je spíše milý medailon samorostlé bytosti vzdorující osudu po svém. Opět i smíchem, nikoli výsměchem.
 Fotografie z filmu Ničeho nelituji. |
 Fotografie z filmu Ničeho nelituji. |
 Fotografie z filmu Ničeho nelituji. |
