Měli důvod, vedle filmu totiž sledovali skutečný tamní příběh těžce nemocného chlapce a jeho přítele, jenž o společných zážitcích napsal knihu. Pacientovi, kterého ve filmu za trest dostane na starost zpovykaný floutek, aby mu splnil seznam možná posledních přání, bylo tehdy patnáct; podle německého tisku už i s polovičním srdcem žije jedenadvacet let. To je dobrá zpráva.
Bohužel sám film tolik nadšení nebudí. Jednak slibované prvky černého humoru ustupují melodramatu, jednak se vyvíjí podle očekávaného schématu, kdy si bezstarostný hýřil postupně uvědomí plytkost vlastního bytí, dotovaného otcem lékařem, a přijme zodpovědnost za osud chlapce, který na rozdíl od něj zná jen hospic s tablem zemřelých dětí, operační sály, kyslík a ustaranou matku.
Navíc Elyas M’Barek, proslulý z komediální série Fakjů pane učiteli, už těžko předstírá, že se jeho hrdina, „bohatá ožralá nula“, jak si vyslechne, flinká jen pár let po útěku ze studií. Ostatně celá jeho partička flamendrů působí přestárle a jejich zábavy v nočním klubu ospale. Ani zasvěcování do běžných radostí nehýří originalitou, počínaje nákupy tenisek přes návštěvu peep show až po sen o první dívce, jíž chlapec daruje kytici růží.
Rozpaky završuje prostřední, hlavně však nepochopitelný dabing – vážně si distributor myslí, že na takový příběh půjdou děti? A pokud ano, proč se pak uvádí jako snímek „nevhodný mládeži do 15 let“?
Dojem zachraňuje výtečný Philip Schwarz v roli puberťáka, který neváhá své nemoci využít ke lstivému citovému vydírání. Právě on zařizuje okamžiky, kdy jde film nad realitu.
